Stoupali zarostlým kopcem, když se najednou před nimi vylouplo jezírko jak blankytné oko. Stromy a keře svíraly bílé vápencové stěny a úplně nahoře, na nejvyšším místě seděl kluk, hrál na kytaru a pískal si Yesterday.
Ačkoliv bylo všude jinde letní parno, tady povíval osvěžující vánek a milosrdný stín stromů lákal k odpočinku. Na mělčině se poklidně koupala sova a upírala na návštěvníky velké oči.
Sundali bágly a prostřeli si svačinu na zemi v blízkosti vodní hladiny. Leželi, mlčeli, dýchali tu úžasnou atmosféru. On ji hladil po vlasech a pak řekl: „To je tak krásné místo, tady bych jednou chtěl být pohřbený.“ A ona dodala : „Ráj existuje...“
Jako trampové to místo navštívili snad ještě stokrát. Vmaloval ho do obrazu. Napřed bílou vápencovou skálu, pak kluka s kytarou, máčející se sovu a nakonec nahou dívku.
Dívala jsem se na ten obraz a ona mi mezitím nalila chřestovou polévku. To abych se prý vzpamatovala po kocovině z festivalového večírku. Smála se mému poopičnímu stavu a kolem laskavých modrých očí jí svítily vějířky veselých vrásek. Zašla jsem za ní hned ráno, abych si vyzvedla objednaný obraz, který jsem si od ní nechala namalovat – dárek na svatbu kamarádky. Povedl se.
Jedla jsem polévku a ona se mi svěřila: „Konečně jsem se vypravila k jezírku. Vstávaly jsme s kamarádkou ve čtyři, abychom tam vlakem dorazily v poledne a stihly se zase vrátit. Vlak měl kvůli bouřce výluku a jednu stanici jsme přejely, ale povedlo se. Napsala jsem si to Jestrdej na papírek, jen tak česky. Seděly jsme pak na té skále, co tenkrát seděl ten kluk a já zpívala co mi hlas stačil. A pak jsem otevřela Rudolfovu urnu a pustila ho po větru, tak jak si to tenkrát přál. To víš, že jsem to obrečela a asi porušila zákon o pohřebnictví, ale co jsou zákony proti životu. Mám velkou radost, že jsem našla odvahu se tam znovu podívat.“
A pak mi líčila, jak se na to krásné místo dostanu a já si slíbila, že se tam určitě podívám, abych Rudovi, který ten ráj má už napořád, a nejen v létě, jen nezáviděla...
