Evropská komise na popud europoslanců prý bude zvažovat zrušení střídání letního a zimního času. Má zůstat jen jeden z nich. Otázkou je, který?
Historik Vlastimil Vondruška napsal, že když stáli barbaři před branami Říma, diskutovali senátoři o tom, komu postaví sochu na Fóru Romanu.
Když ale odhlédnu od nutnosti řešit závažnější evropská témata a měla bych se rozhodnout, kterému času dát přednost, pak zcela jistě tomu běžnému pásmovému (lidově zimnímu).
Posledních pěkných pár let, co střídání časů existuje, se vedou polemiky, jestli s tím už nepřestat, protože důvody, pro které bylo hlavně zavedeno (úspora energie), už pozbyly užitečnosti. Dalším hnacím motorem pro ustálení toho jednoho jsou hlasy těch, kterým střídání vadí a narušuje životní rytmus. Posouvání se naopak zastávají ti, kteří chtějí mít v létě o hodinu světla večer více.
Za sebe se přimlouvám za zrušení posunu hodinových ručiček tam a zpět a ponechání toho právě probíhajícího - zimního !!!
Především jsem sova, které se hůře vstává za tmy, a představa, že bych do černa měla vstávat ještě o měsíc déle, při zavedení jen letního času, mi nedělá vůbec dobře. Samozřejmě se i sova dá přeučit na skřivana, ale je to podobné jako u přeučování leváků na praváky, od kterého se naštěstí také upustilo.
A v neposlední řadě mám na střídání času jednu nemilou vzpomínku z dob dojíždění do školy z Varů do Prahy. Jednou na podzim jsem zapomněla, že si mám posunout hodinky o hodinu dozadu a dorazila jsem na ranní autobus místo v šest, v pět hodin ráno … a narazila na „řiditele autobusu“. Bývalo obvyklé, že dřívější autobus bral i cestující s pozdější časovou jízdenkou, pokud měl místo. Ne tak řiditel. Trval na tom, že si musím koupit nový lístek, nebo si vystoupit. V nevytopeném autobusu se třáslo zimou pouhých pět cestujících. Marně jsem mu vysvětlovala, že třicet korun za nový lístek je pro studentku, která platí padesát za nájem na koleji a má měsíční kapesné pět set, mnoho, ale byl neoblomný. Nechal mě stát na nástupišti a já pak celou další hodinu, sepisovala u kamínek ve staré provizorní budově Dolního nádraží z dob mocnářství, stížnost na ČSAD. Ač jsem si byla vědoma marnosti svého počínání, aspoň jsem se odreagovala a zabila čas. Nicméně se mi tato událost vryla do paměti tak, že střídání časů opravdu, ale opravdu nefandím.
Vím, samotný čas za to nemůže a vše je vždy jen o lidech. Ať už za volantem nebo kdekoliv jinde. A ne vždy platí, že čím jsou věci jednodušší, tím jsou užitečnější. Ale u času, tam dávám přednost jeho čiré prostotě bez postrkování.
