„... nikdy by mě nenapadlo, že by to takový člověk mohl udělat,“ slýchávám, když lidé komentují ukončení něčího života vlastní rukou...
Dívám se na člověka, který takovou větu právě řekl a utvrzuji se v přesvědčení, jak mnoho lidí vůbec netuší, jakým vnitřním utrpením může procházet ten, který na první pohled rozdává fantazii, poetiku, radost, smích a dobrou náladu, ten, kterému zdánlivě nic neschází a má vše, na co si běžný smrtelník jen může pomyslet.
Nechci psát o depresi, o které nalezneme, po jejím zadání do vyhledávače, tisíce odkazů na příčiny i léčebné rady. V konečném výsledku je každý sám se sebou, jen on rozhodne, jestli přijme pomocnou ruku, vyloví ze dna studny své duše poslední zbytky životaschopnosti, nebo odmítne celý les konejšivých rukou i hrst antidepresiv a rozhodne se ukončit tu nesnesitelnou tíhu a bolest, pro něj v tu chvíli, jediným a nejjednodušším řešením – opustit tento svět. Přejít na druhý břeh s vidinou světla a absolutního klidu.
K napsání tohoto blogu mě přivedla zpráva o smrti Robina Williamse. Zase čtu a slyším onu průpovídku: „Jak to mohl udělat?“
Každý den se probouzí deset až patnáct lidí ze sta pod tíhou obrovského kamene a jediným jejich přáním je vstát, přežít den a zase usnout. A jsou tací, kterým se vstát ani nepovede. Těm co ano, se sice stane, že se jim kus toho ukrutného nákladu podaří shodit, ale někteří si zase naopak další donesou zpět. Když se podaří zbavit se nákladu, nastává pocit obrovské euforie a vše se zdá být jednoduché a svět krásný, do chvíle, než se z nebe snese další kamení.
Není náhoda, že právě mezi umělci se vyskytuje více takto postižených lidí, kterým jejich „slabost“ paradoxně dává křídla a oni dokáží vytvořit věci, které by „permanentní pohodář“ ze sebe nedostal. Práh jejich citlivosti a vnímavosti jim umožní dát ze sebe víc ... někdy bohužel až k naplnění textu písně Petra Nováka: „... všem lidem rozdala svou lásku a sílu, že sama dál už nemohla žít, povídky Oskara Wildea – Slavík a růže, nebo příběhem komika se smutnou duší – Největšího z pierotů od Františka Kožíka...
Pohybuji se mezi umělci a v tomto prostředí si již několik z nich vzalo dobrovolně život. A to i v mém okolí nejbližším.
A tak, když čtu podobné smutné zprávy, moc držím palce všem křehkým duším, aby to zvládly. Aby to zvládly a dál nás těšily svým uměním, krásou a hloubkou svého projevu. Nadáním, které dostaly do vínku a někteří za něj splácí krutou daň.
