Ležel přede mnou prázdný, vymačkaný, možná nějaký ten zbyteček vězel v růžku, a já dostala takovou nicotně hloupou radost.
„Konečně jsem ho sdělala!“... krém na ruce, který jsem si koupila kvůli zajímavému obalu a inzerovaným ingrediencím, ale vůně a konzistence nic moc.
Nevím, kde se to bere, ale tenhle obrodný, lehce euforický pocit zažívám vždy, kdy spotřebuji cokoliv, co jsem si buď koupila sama a netrefila se, nebo věc dostala … a přece to nevyhodím, když to aspoň ujde.
(Dodávám, že striktně rozlišuji mezi věcmi a lidmi, především muži, protože dorážet něco, co jsem začala a netrefila se, není můj styl, to jde pryč hned, bez ohledu na užitečnost. Zkrátka když už, tak už, a musí to stát za to.)
Když jsem ovšem podarována, nebo sama zlákána ke koupi, většinou nějakou pochutinou, kosmetikou, parfémem, hadříkem, kuchyňským pomocníkem, a tak dále, a není to to pravé ořechové, toužebně vyhlížím okamžik, kdy prázdný obal opustí poličku a skončí ve tříděném odpadu. Výchova k šetrnosti, která na mně přes veškerou přirozenou nevychovanost ulpěla, vykonává své a tak přece nebudu plýtvat. Co by za to děti v Africe daly! Jak bylo naší generaci v mládí vtloukáno do hlavy.
Zcela opačná situace nastává, když mi dojde něco velmi oblíbeného, co se jen tak lehce nesežene (nebo přestalo být vyráběno, nebo právě není, kristapána, skladem na oblíbeném e-shopu). Pak pociťuji stav lítosti a nostalgie, že jsem si to nenakoupila „do foroty“. Jenže kdo to má před vyzkoušením vědět?! Upgrade výrobků (hlavně těch technických) se blíží rychlosti zvuku a tak, když si zvyknete na nějakou značku, po kolapsu věcičky marně vzpomínáte na starou verzi. Vzhledem k tomu, že se ale i životnost věcí zkracuje rychlostí světla a pojem „náhradní součástka“ se brzy ocitne na seznamu archaismů, je zapotřebí hodit smutek starých nedokonalých časů za hlavu a jít s dobou.
„Konečně je to pryč a jdu si pořídit tu úúúžasnou novou …. !
Tak mi držte palce, abych se s ní, až ji vybalím z krabičky, necrcala a netoužila, aby už byla v koši.
