„Nemorálně luxusní brýle … „ hlásal slogan na vývěsním štítu obchodu, zahlédnutý z tramvaje, kterým se snažil upoutat pozornost zákazníků.
Vybavila se mi při tom pohledu scéna z filmu Pretty Woman, kde Richard Gere říká v obchodě: „Hodláme u vás utratit nechutnou sumu peněz. Dejte mi lidi, co nás budou obskakovat, to potřebujeme.“
Zadavatelé reklamy zřejmě vsadili na pradávnou touhu po luxusu a jeho prezentování a zákazníky, kteří na to slyší. Na vzrušené šimrání ve vnitřnostech, při pořízení si věci, která je tak drahá, až je nemorální a za kterou by bylo spoustu jiných užitečných, byť nudných věcí.
Nevím, nevím, jestli to ještě dnes funguje. Když se tak koukám kolem, vnímání luxusu se od osmdesátého devátého hodně posunulo. Tenkrát vtrhnul do socialistické šedi před tím nevídaný kapitalistický luxus, a mnoho lidí co na to měli (i neměli), mělo touhu se olepit značkami (čím většími logy, tím lepšími) od hlavy k patě. Mít ZNAČKU zlatě zářící na hrudi a vuittonku v ruce bylo důvodem cítit se na vrcholu blaha a dávat to pohledem kolem patřičně najevo. I ti, kteří se tvářili normálně, měli radost ze značkových kousků a možnosti si je dovolit.
I já mám radost z kvalitního a dobře padnoucího klůcku, značku jsem nikdy moc neřešila.
„Ty sis koupila XY a značku to má našitou jen na podšívce???“ divila se kdysi jedna kamarádka -lovkyně značek. „To bych za to nedala!“
Nezapomenu na stesky jednoho známého po starých dobrých luxusních časech, kdy si v devadesátkách koupil jednu z prvních plazmových televizí za nechutnou cenu, aby ji o pár let později měl za desetinu té částky kdejaký jouda. Zdál se z toho hodně smutný. Tenkrát jsem ještě nebyla tak drzá, abych mu řekla, že si místo toho měl koupit nějaký investiční obraz, který by se mu líbil a udělal by líp.
Postupem doby, kdy je možné sehnat cokoliv a kdekoliv v různém provedení, ceně a kvalitě, pozoruji, že i lidé, kteří si mohou dopřávat, co je napadne, dávají přednost pohodlné užitečnosti a nedbalé eleganci. Ano, při pozorném sledování malinkou značku na pěkném a kvalitním kousku najdete, ale nekřičí. Zrovna tak mizí podnikatelské baroko a luxusní vily září jednoduchým minimalismem s vychytanou technologií.
Ráda občas pustím žilou na zbytný požitek, ať už má různou nemorální podobu. Ale za největší luxus považuji svobodu a možnost rozhodovat si o svém životě sám. A k mé radosti vidím, že to tak vnímá čím dál tím více lidí. A to je příjemný pocit, takhle při probouzení přírody a svátcích jara.
