Jsou lidé, kteří jsou schopni koupit si dort jen pro tu třešničku na jeho vršku.
Koupit si ho ve všední den. Pro nic za nic. Pochutnat si na třešni a zbytek rozdat.
Patříte k nim také?
Š@B
Přála jsem kamarádovi k narozeninám a říkala mu, ať to pěkně oslaví.
„Nemám plánované oslavy, strojené společenské akce a chtěné veselice už několik let rád, jsem prostým milovníkem krásného všedního dne...“ odpověděl.
„Tak vítej do klubu“ zasmála jsem se.
Členové Klubu nejsou nikde registrováni, nenosí viditelné označení na čele a přesto je mezi ostatními poznáte. Jsou to lidé, co nečekají na nedělní řízek k obědu a klidně oslaví i vánoce v červenci, když je to zrovna napadne...
„Pojeď se vykoupat na Jesenici“ lákala jsem po celodenním parnu spřátelená čísla na mobilu. S vodychtivou plavkyní jsem pak zamířila po práci na mou od dětství nejoblíbenější louži – Jesenickou přehradu.
Pravda, je trochu z ruky, jen tak na otočku před západem slunce, ale stojí to za TO.
Vždy čistá voda, příjemná pláž, rozlehlá hladina, krásné pohledy, ...
Miluji věci co za TO stojí. TO – ten pocit spontánního vnitřního uspokojení, klidného a chvějícího se, pohupujícího se jak bárka spolehlivě uvázaná lodní smyčkou u břehu. To stojí za to, zajet si pár, pro jiného zbytečných, kilometrů.
Jak jsem tak přes kolena pozorovala protější břeh, vzpomněla jsem si, jak jsem jednou plavala s milým k ostrůvku v jihočeském velerybníku. Plavali jsme dlouho, abychom unikli obsazené pláži a očima si dávali jednoznačně najevo, že oba víme, co budeme dělat po vystoupení na břeh. Ta radost nám trvala jen několik málo minut, než jsme s úprkem zmizeli opět ve vodě.
Na kouzelném, stromy zarostlém ostrůvku s hebkým travním pláckem, se na nás v několika vteřinách sesypala všechna havěť, co má křídla, nohy a hlavně kusadla a doslova nás vyštípala zpět do rybníka.
Jestli takhle vypadalo vyhnání z ráje, tak nebylo vůbec příjemné.
Nejhezčí na tom bylo to těšení se.
Před týdnem jsem se vracela z dlouhé služební cesty a rozhodla se navštívit na blint jednoho přítele, který mi napsal hezký dlouhý osobní dopis s přáním se setkat. Protože se pak neozýval a neodpovídal na zprávy, měla jsem o něj strach, protože jsem věděla, že se nachází ve složitém osobním období.
Měla jsem štěstí, zastihla ho doma a spadl mi tak obrovský kámen ze srdce. Dlouhou cestu domů jsem pak absolvovala s velkou úlevou a dojela překvapivě čerstvá, bez únavy a bolesti hlavy, která mne někdy po stovkách najetých kilometrů obtěžuje. Bylo to tím, že jsem věděla, že se o přítele nemusím bát, že je v pořádku, je o něj dobře postaráno a já mám volné ruce.
Byl to tak příjemný pocit, jak když z vás najednou spadne pět kilo zbytečných nervů.
A takové pocity vydají za mnoho plánovaných večírků a oslav, strojených společenských klišé a křečovitých akcí, aby se něco dělo za každou cenu.
Po návratu z jesenické koupačky jsem hned vyzkoušela dárek – dvě mačkátka na citrón.
Zase jedna z věcí, které člověk vlastně vůbec nepotřebuje, ale stejně postiženým jako jsem já, způsobují podobné hračičky potěšení. Neudělat si čaj jen tak do hrnku, ale do skleněné konvice, a do šálku si nakapat čerstvou citrónovou šťávu z mačkátka.
Všem podobně založeným přeji co nejvíce krásných všedních dnů...
