Říká se, že pěkné prostředí kolem vytváří i pěkný pocit v nitru. Když si zkrátka uklidím nepořádek, pak je to první krok k tomu, aby se duše cítila jak „v pokojíčku“ …
V tyto jarní víkendy probíhají na různých místech tradiční jarní veřejné úklidy, nazvané: „Ukliďme Česko“ a podobně.
Dobrovolníci z řad dospělých, dětí i mládeže uklízejí nepořádek a nelegálně vzniklé černé skládky. Uklízí se všude, dokonce i v řece. Dobrovolníci zde seberou několik tun odpadu a mezi nálezy se objeví kromě dětského kočárku, autosedačky, bobů, jízdních kol i kuriozity typu meče, kříže nebo litinových kamen.
„Vypukne velký jarní úklid přírody“ hlásal titulek v novinách, které držel cestující přede mnou v metru.
Samo se to neuklidí … pokračoval text.
Samo se to neuklidí a taky se sám ten bordel neudělal, pomyslela jsem si vzápětí. Napadlo mě, že ve své „bublině“ neznám nikoho, kdo by někde něco odhodil, ať jdeme kam jdeme, i počůraný papírový kapesníček v lese zahrabáváme, jednak aby nebyl vidět, jednak aby se dřív rozložil.
Lidé jsou zkrátka různí. Jedni kolem sebe dělají svinčík, jako by se nechumelilo a vůbec je to netrápí, u některých je to i životní styl, jiní nic nevyhazují, žvýkačku na chodník nevyplivnou, naopak nejen na jaře po těch prvně jmenovaných uklízejí.
Říkám si, že homo sapiens se nezmění a jsem vděčná aspoň za tu rovnováhu, že sice někdo necítí, že je něco blbého na tom, nechávat za sebou vše, co mu vypadne z pracek, ale jsou jiní, kteří to napraví a mají radost z vykonaného i z prostředí, a míra nesouladu nepřekračuje únosnou mez.
Zrovna tak jako nelze všechny lidi vychovat k něčemu, pro jiné tak samozřejmému, jako je umísťování odpadků do nádob k tomuto účelu sloužících, tak je nemožné vymýtit i jiné „nectnosti“. Jsou sice tací, kteří tvrdí, že by přitvrdili, a když se tak rozhlížím kolem, neváhali by přitvrdit i brutálně. Až to člověku připadá, že se přenesl v čase do dob (z bohaté historie si lze vybrat nespočetně možností), kdy si lidé mysleli, že nastolí čistočistý svět bičem i mečem. Že není znám případ, kdy se to podařilo, víme (tedy aspoň někteří) z dějepisu.
Nejen provazochodec ví, jak je důležitá na laně rovnováha. Že přírodním zákonům jsou dobré úmysly a vize naprosto ukradené, když dotyčný neví jak našlapovat.
Kdyby bylo království, kde by panovník přikázal bičovat všechny, kteří se proviní vůči ideální čistotě, plivou na chodník, zahodí vajgl, nebo klacek od nanuku, za vhození odpadkového koše do řeky by nechali dotyčného nepřizpůsobivého zmizet, asi by se v takovém království zrovna radostně nežilo a kdo by mohl, bral by nohy na ramena, pokud by bylo kam. A kdyby si člověk mohl vybrat, jestli je lepší si občas zanadávat na ty prasata, co dělají binec, nebo se třást, kdy se proti něčemu prohřeší on, asi by volil první variantu. Kdyby ta možnost volby ještě byla.
Je potěšující, když se vlastním dobrým příkladem podaří přesvědčit někoho dalšího, že pokud si nezaneřádí okolí, bude mu lépe, než když bude dělat opak. A čím méně toho marasmu vytvoří, tím méně pak bude on i ostatní muset uklízet, aby bylo dobře. A místo úklidu, který by bez předchozího nepořádku nebyl třeba, by měl víc času něco smysluplného vytvořit.
