„Tak jsme došli,“ řekl muž v zeleném triku s nápisem Rough man tomu druhému v bílé košili, zastavil se uprostřed asfaltového chodníku v parku a výmluvně sprásknul ruce.
„Jak došli?“ divil se Kravaťák. „Říkal jsi, že jdeme do hospody!“
„Chtěl jsem jít do hospody se spolužákem, kterého jsem leta neviděl, ne s hovadem, které nemá Kinderstube.“
„Cože?“ vytřeštil na něj Kravaťák oči.
„No cos teď udělal?“ zeptal se Drsoň.
Kravaťák stále jen zíral.
„No vyplivl jsi žvejkačku na chodník! Vyplivls jí na chodník, jako ty tisíce jinejch prasat, který jsou líný vyplivnout ji do papírovýho kapesníku a hodit do koše! A my pak po tom šlapeme. Podívej se kolem na ten chodník! A to jsme v parku.“
Kravaťák pořád zaraženě mlčel, zatímco Drsoň pokračoval v rozjezdu.
„To jsou žvejkačky, vajgly, bordel u kontejnerů, humus ve škarpách, … Doma taky pliveš na podlahu?“
„Snad se tolik nestalo,“ vypravil ze sebe konečně Kravaťák.
„Nestalo? Podívej se!“ Drsoň otevřel bágl, vytáhl z něj dnešní noviny a nalistoval článek s nápisem: Velryba se zadusila odpadky, v žaludku jí našli osmdesát pastových tašek.
„Žvejkačkou to začíná tady a tunama plastů v moři to končí jinde ve světě! Pokud se někteří lidi, co si říkaj lidi, nepřestanou chovat jako dobytek, tak tady jednou všichni zdechnem, “ dokončil monolog Drsoň.
„Tak pojď, vole,“ houkl na Kravaťáka a pokračoval se spráskaným psem dál do zahradní restaurace.
***
Při vší nechuti k buzeraci jiných si někdy říkám, že by to chtělo víc takovejch Drsoňů a že stále platí pořekadlo, že zdání klame.
