Říkám si čas od času, když vidím, kam se ubírá život někoho nebo něčeho, o koho nebo o co jsem dříve stála. A následuje hluboký oddech a poděkování prozřetelnosti …
Poděkovaní tam nahoru, nebo naopak dolu, že se situace tenkrát neodvíjela tak, jak jsem si přála, ba se dokonce pokazila, nevyšla a já z toho byla smutná.
A jak čas plyne, dostávám stále silnější pocit, že se vše odvíjí jak má a co člověku nebylo přáno, byl vlastně dar, protože kdyby se to momentální přání splnilo, nyní bych byla v situaci, ze které bych radost neměla a nepoznala další krásné příběhy života. To co se může v dané chvíli jevit jako neúspěch, může být později bráno jako veliké štěstí, které jeden ocení až s odstupem.
„Proč jsou lidi tak hnusný?“ lkala jedna dobrá duše, když mi líčila nepěknou zkušenost s jiným člověkem.
„Buď ráda, že někteří takoví jsou,“ překvapila jsem ji svou odpovědí. „Když člověk čas od času potká nějakou svini, byť jí věnoval spoustu času a energie, po demaskování si může oddechnout, že získá kromě neocenitelné zkušenosti i mnoho vzácného času pro jiné milé bytosti. Kdyby se dotyčná osoba zle neprojevila, plácala by ses bahnem úkorné touhy o snesitelný vztah, který by nepřinášel radost, ale jen vzorec chování v mezích vlastní snahy nebýt neslušná.“
„Člověk promrhá život i ze slušnosti,“ jak napsala, tuším, Anna Gavalda.
Přiznám se, že bych brala, kdyby mi někdo zkušený takové věci, které teď tady píšu a říkám jiným, důrazně sdělil v dobách tápajícího mládí, i když vnímám, že zkušenost je nepřenositelná.
Ale jsem věčná za to, že mohu takto na svět nahlížet nyní, protože jak se tak rozhlížím kolem, ne každému v podobném věku, je tento přístup blízký a lidé se stále zbytečně trápí.
Ovšem dar být šťastný i na kře hnané ledových oceánem, je dán jen skutečným mistrům. Neztraťme chuť se tomuto umění přiblížit.
