Za chvíli tu máme letní čas, odborníci píší, že lidem bude trvat víc jak týden, než si zvyknou, ale můj vnitřní automat mě už týden preventivně budí o hodinu dřív, než jsem zvyklá.
Patrně na mě mají vliv všechny ty chytré přednastavené a naprogramované přístroje, které si automaticky čas posunou samy. Doufám, že to není předzvěst robotizace mé mysli a váhám, jestli to není způsobeno tím, že používám mobil jako budík a nechávám ho ledabyle ležet na nočním stolku v blízkosti hlavy. Což by jistě mnoho milovníků katastrofických vizí a vyznavačů chorob způsobených přístroji nepotěšilo a byla bych pokárána.
Když se tak dívám kolem sebe, které hodiny mám posunout, skoro žádné nenacházím. Mobil se nastaví sám, počítač, televize, dokonce i trouba. Zbývají jedny hodiny v obýváku a hodinky. Ano, ty mé jsou ještě ušetřeny pokroku mikropočítače. Obřadně vytahuji pinzetu, abych vytáhla onen vroubkovaný čudlíček na jejich pravé straně (umělými nehty to nezvládnu) a posouvám je s povzdechem o hodinu napřed.
Přiznám se, že bych raději místo každoročního posunu na letní čas více ocenila posun na čas zimní a vrátila na podzim ručičku o hodinu dozadu oproti normálu, protože jako sova ukrutně nerada vstávám za tmy. Kdyby se ale dále lpělo i na tom letním, byly by to v součtu oproti CET (středoevropskému času) hodiny už dvě, a to už by se rovnalo malému cestování časem a to by asi neprošlo.
Přemýšlím, co ještě nastavit a nostalgicky se vydávám do atelieru hledat starý budík, který slouží jako příležitostné hodiny a není na baterky, ale na poctivou natahovací kličku.
Když jde, hlasitě tiká.
„Ještě že si tě mohu nastavit ručně ...“ říkám mu a stavím ho na skříň.
Dříve mi tikání hodin vadilo a někdy rušilo při spaní. Když jsme jezdili k babičce a dědečkovi na Moravu, byl jejich dům plný starých pendlovek. Byly snad v každé společenské místnosti i na chodbě a poctivě odbíjely každou hodinu a každé trochu jinak, minuta sem - minuta tam. Znělo mi to jako zvonkohra, po pár dnech už jsem věděla, které začnou a které skončí a když jsme pak odjížděli, doma se mi po nich stýskalo.
Při návštěvě přátel jsem důsledně odnášela ze spacího pokoje všechny tikající potvory na hanbu na chodbu, ale někdy stačilo vzpomenout si na rozlehlý starý moravský dům a byla jsem ráda, že tikají.
Pamatuji dobu, kdy nosit ciferníkové náramkové hodinky bylo na hlášku „vrať se do hrobu“. To bylo v době prvního boomu hodinek digitálních, které se sem v době socialismu pašovaly ve velkém a černý trh zcela nahradil trh oficiální, který nestačil jak dodávkou tak cenami. Kdo neměl ve třídě digitálky s displejem, cítil se jak děvče v lidovém kroji na diskotéce.
Naštěstí se móda ciferníků rychle vrátila.
Mám slabost pro hodinky a nejvíc pro ty, na kterých není ciferník, ale jen ručičky, a já pak pro samý estetický minimalismus na první pohled často nevím, jestli jsou čtyři nebo už pět.
A také mám slabost pro spoustu jiných věcí, které si můžeme nastavit podle chuti a libosti a tak jak nám to vyhovuje bez ohledu na čas.
Příjemný letní čas přeji ... :-)
