„Dobrý den, jdete se taky podívat k vodě? Běžte až ke kraji břehu, jsou tam pěkný nutrie. Celá rodinka. Nebojte, nepokoušou vás. A jestli chcete, můžete je nakrmit. I labutě a kačeny. Máte pro ně něco?“
Přiznám se, že jsem reakcí muže vzezření něco mezi zálesákem a členem skupiny ZZ Top, byla zaražena, ale ne nepříjemně. Bodře a přátelsky se usmíval a po mé odpovědi, že na krmení nic nemám, pokračoval:
„Dám vám housku? Chcete?“
A než jsem stačila kývnout, postavil na zídku svůj pěkný sportovní batoh a z postranní kapsy oddělil ze sáčku jednu z čerstvých housek.
„Je tu dnes zima jako v Norsku! Víte já jsem původně z Norska!
„Děkuju, jste moc hodnej,“ slyšela jsem se říkat s dojetím, že mi snad dává kus své svačiny.
„Ale neděkujte, mám jich hodně a už je mi zima.“
Zima mu asi musela být (v rozepnuté zelené bundě v černém tričku s namalovaným symbolem míru), protože dneska hodně foukalo i u Vltavy, kam mě necílenou procházkou nohy donesly, a místo na malostranském břehu, kde bývá kromě stovek vodních ptáků často neméně návštěvníků (krmících a fotících) bylo pusté.
„A jestli chcete, tak vás u toho krmení vyfotím!“ nabízel se muž, ale to jsem odmítla s tím, že se takhle nerada fotím, že mám radost jen tak.
Rozloučila jsem se a šla ke břehu, kam mezitím došly dvě dámy a jaly se nutrie krmit ledovým salátem. Naučená zvířata si došla pro listy až k nim a hned je s chutí požírala.
„To je krása!“ říkala ta jedna dáma té druhé. „Jak si těma pacičkama drží ten lísteček a tak krásně papají!“
„Jedeš! Rozzlobila se na labuť, která začala nutrii štípat ve snaze jí zeleninu vzít. Zkušeně vytáhla z kapsy pytlík s kousky pečiva a rozhodila je o kus dál od labutě. Ta se na ně společně s kačenami, holuby a racky vrhla.
„Tomu říkám odlákání pozornosti! Řekla směrem ke mně, protože viděla, jak je pozoruji. „Aspoň se ty pusinky napapají v klidu.“
Chvíli jsme zalitovala, že také nemám salát, nebo aspoň odřezky z kedlubny. Četla jsem, že se zvířatům k vodě nemá nosit pečivo, ale právě odřezky zeleniny. Ale vytáhla jsem darovanou housku a pobavila se dalším odváděním pozornosti od tabule nutrií.
Když jsem odcházela, na svahu nad břehem už stáli další zájemci s pytlíkem pečiva o tuto atrakci na nejznámějším pražském krmelci. Ovšem v uctivé vzdálenosti. Žádný zálesák jim neřekl, že je nic nepoštípe a nepokouše.
Ten zážitek ve mně vyvolat takovou radost, že jsem si za rohem, v domě U bílé botky, který dříve patřil Slávce Budínové a nyní je tam krásná firemní prodejna a muzeum české slivovice, koupila jedno dárkové balení. Člověk niky neví, kdy se mu v zimě může hodit. Třeba také pro odlákání pozornosti.
