Na jedné straně fandím a držím palce našim sportovcům k úspěchu, na druhé straně je lituji a trpím s nimi, když musí stále dokola odpovídat na méně či více hloupé dotazy novinářů.
Před třemi dny redaktor radiožurnálu M. Bureš popustil uzdu své nevole v článku, kde kritizoval, že s ním Ester Ledecká odmítá udělat rozhovor, a tak jí to ve svém sloupku pěkně natřel.
Zahlédla jsem článek s jejím trenérem a v duchu si říkám, že se vůbec nedivím, že nejen někteří sportovci, nechtějí poskytovat rozhovory … Že místo odpovědí na stále se opakující otázky (v duchu: Všechno už bylo několikrát zodpovězeno, ale ještě se nezeptali všichni.), které navíc často odbočují od tématu, dávají přednost klidu a soustředění v soukromí, bez publicity.
Čím je člověk úspěšnější, tím jsou média dotěrnější a je těžké vykličkovat mezi nimi tak, aby byly všechny strany, včetně sponzorů, spokojeny, bez újmy na zdraví.
Nikdo si nedovolí být tak přímočarý, aby řekl: „Ptáte se jako blb a já vám odpovídám pouze ze slušnosti…“
Protože, ruku na srdce, na co se lze ptát u sportu stále dokola? Když výsledek je jednoznačný i bez komentářů, protože hovoří sám za sebe!
Moc mě pobavil i způsob komentování vítězné jízdy naší zlaté medailistky reportéry ČT, a já si uvědomila, jak rozdílný by byl komentář, kdyby se v umístění na prvních místech dopředu doufalo. Takto to bylo samé: … chyba, zaváhání,… ale ale chybička, … každá je ztrátou, … ale to byla zase chyba, tam ztratila rychlost, …………… Uááááá, ve chvíli, kdy bylo jasné, že tabule výsledků nelže a zobrazené platí.
Držím Ester palce i nadále a kromě jiného přeji pevné nervy a umění udržet média na uzdě a v přiměřené vzdálenosti. Bude to smršť.
