„Vy k nám jezdíte, že jo? A určitě byste na Štědrý den dopřála tomu svýmu autíčku tu nelepší kúru? Viďte? Říkám to dobře?“
Vybafnul na mě žoviálně jeden z týmu obsluhy mé oblíbené automyčky. Oblíbené, protože tam myjí barevnou pěnou a úplně na konci mají na vyleštění, u stropu zavěšené, dlouhé chlupaté cancoury v oválném kolotoči, které vám auto pohladí a ošimrají ze všech stran.
Podlehla jsem chytře vymyšlenému marketingovému tlaku v dojemné době vánoční, kdy jsem původně jela koupit jen chybějící hořčici do salátu, a nechala se ukecat místo nacukrovaného základního mytí na ten nejdražší mycí program. Vždyť si to moje autíčko zaslouží také nějaký ten dárek.
„Vyměňte vaši starou za novou ….“ lákají sem tam ještě pořád podél silnic reklamy, které by jistě bodovaly v soutěži jako bylo Sexistické prasátečko.
Jsem toho názoru, že měnit staré za nové platí pouze selektivně a rozhodně do těchto výměn ještě neřadím svého stříbrného miláčka.
Nedávno jsem využila předčasného úprku z jedné příliš progresivní divadelní hry do divadelní kavárny a s podobně hodnotícími kulturními dezertéry jsme u drinku zapředli technický hovor o autech.
„Já bych nový taky nekupovala,“ jsem spokojená a zvyklá na ruční převodovku a ručičkový ukazatele,“ zhodnotila úvahu nad výměnou vozu kamarádka, když jsem jí líčila své trable s výměnou žárovky.
„Ve svém prvním autě jsem podle manuálu vyměnila a opravila sama kde co,“ pokračovala a připomněla mi tím, že také patří ke generaci, kdy nám v autoškole s žertem vykládali, že přetržený klínový řemen můžeme provizorně nahradit punčochou.
Kamarád, co jeden čas prodával auta, také přihodil nostalgickou vzpomínku a doporučení, že dokud to jezdí a nepotřebuje velký opravy, nechal by to tak.
Rozebrali jsme ještě úvahy koncernu VW o případném stěhování výroby škodovek do Turecka a objednali si raději dalšího bavoráka, abychom obrátili list, než se k baru nahrnou diváci, co budou potřebovat rychle spláchnout svou výdrž na představení až do konce.
A tak to vidím nejen s auty, předměty, prací, zábavou, lidmi a životem vůbec. Jsou věci, které vyměním s lehkým srdcem, hry, co nestojí za to dokoukat je do konce, a pak jsou takové věci a lidi, kterých se nechci vzdát, i když už jsou marné. Návod kdy už ano a kdy ještě ne neexistuje. U těch drobných i u velkých životních rozhodnutí. Ne vždy, co ještě funguje, je k radosti, zrovna tak, jako mít každou chvíli nový model.
Asi nejstarší věcí, na kterou si nenechám sáhnout, je stará Singrovka po prababičce. Udržuji ji v chodu, i když slouží jako odkládací strojek. Občas sundám vše, co je na ní, vyklopím stroj, navleču niť, kápnu olej a přesvědčím se, jestli šlape. Dokonce jsem jí pořídila nový řemen. Nedávno jsem na ní opravila oblíbené džíny, protože jak zasvěcené ví, nic neprošije tlusté záložky jako tahle mašina.
Někdy bývá možnost volby a velký výběr životní komplikací. Já jsem ale za tu šíři ráda. A určitě budu mít za čas ráda i nového plechového miláčka.
Hezké svátky všem milým lidem i milým strojům ;-)
