Narážím na něj pořád. Na binec od lidí, kteří aby ušetřili pár korun, cestu do sběrného dvora, nebo jsou líní a pohodlní, neváhají házet odpad kamkoliv je napadne ...
Vždy si říkám jak je možné, že si neuvědomují, co dělají? Že jim je jedno, že doma mají uklizeno a jinde klidně udělají svinčík. Jak se jim to může líbit?
Jedem moudrý člověk mi říkal: „Lidé nejsou až takoví hajzlové, jako tupci.“ Opakuji si toto vyřčené neustále dokola, když se s nějakým svinčíkem setkám. Je to sice slabá útěcha, ale je to skutečně tak.
A protože tupost je rodná sestra blbosti, o které se říká, že se nad ní nikdy nedá zvítězit, ale nikdy se to nesmí vzdát, nesmí se to vzdát ani s ní.
Města a obce bojují s nepořádkem kolem odpadních nádob výstražnými cedulemi, kamerami a občasnou hlídkou policie. Lidé sem neváhají odložit ani starý nábytek, nesešlapané krabice, objemnou elektroniku. A co mi vůbec hlava nebere, je vysypávání odpadu do volné přírody. Tam je slovo dobytek urážkou zvířat.
Mít ve svém okolí nějakého známého, který tohle udělá, dočkal by se ode mne těch nejpeprnějších slov a přehodnotila bych kontakt s takovou osobou. Zrovna tak si udělám obrázek o někom, kdo nechává pytle s odpadky za dveřmi bytu na chodbě a vynáší je až když má cestu ven, nebo se jich tam nahromadí víc. V době chození do různých fitcenter a honění se za štíhlou postavou a kondicí je někomu zatěžko dojít do kontejneru. Ať to hezky smrdí za dveřma.
Zvláštní kapitolou jsou pak netřidiči. V našem domě bydlela v jednom bytě chvíli rodina, která patrně netušila, že existuje něco jako třídění odpadu vůbec, nebo že z kohoutků v Česku teče pitná voda. Jakmile se nastěhovali, nestačila velká popelnice, která se dříve vyvážela poloprázdná. Byl to pár středního věku se dvěma školou povinnými dětmi. Vždy dobře oblečení, paní načančaná dámička, která měla problém odpovědět i na pozdrav. Majitel bytu napřed dotyčné několikrát informoval, že nádoby na tříděný odpad jsou nepřehlédnutelně umístěné 20 m od domu. To nezabralo. Pak nalepil na vrata zevnitř velkou ceduli s polopatickým návodem k čemu se jak barevný kontejner používá a s prosbou, že pokud nebude popelnice stačit, bude se muset objednat druhá a zvedne se činže. To také nezabralo. Došlo tedy na další instruktáž a věnování barevných pytlů od města. Paní prý pak byla viděna, že několik pytlů nesla, ale hodila je všechny do toho nejbližšího kontejneru. Naštěstí se brzy odstěhovali. Inu, stále platí další pořekadlo: Navrch huj …
Říkám si, že bordeláři výše přece musí mít nějaké přátele, známé, kolegy v práci … a jsem přesvědčena, že ničím jiným, než že se takovým hned při první příležitosti dostane patřičného upozornění a reakce, se prostředí nevylepší.
Na druhou stranu se konají různé dobrovolné akce se sběrem odpadu. Ve městech, v přírodě, kolem řek a na horách … a čuňata mezi námi jsou pořád vysmátá. Netolerujme jim to.
