Cestou po schodech jsem se jako obvykle podívala z okna na chodbě a zůstala u něj stát. Něco bylo jinak. Něco chybělo.
Dívala jsem se dál a najednou mi vyhrkly do očí slzy.
Nebyl tam. Jednoduše zmizel. Rozmyslela jsem si cestu po schodech nahoru, sešla jsem do přízemí a šla se podívat přímo na místo činu.
Nezbylo po něm nic. Hlína byla ještě vlhká a dobře udusaná, za chvíli zaroste travou. Pohladila jsem prázdné místo očima a měla pocit jako by odešel někdo živý.
Ten starý dřevěný elektrický sloup stál na našem dvorečku odnepaměti. Stál tam, když se do domu po válce nastěhovala prababička, když se naši brali, když jsem se já i sestra narodila, když jsme se obě vdávaly, když prababička umřela...
Byl to takový velký sloup s boční podpěrou, na který tatínek umně přichytil dřevěnou lavičku a před ní zatloukl do země ocelovou trubku a na ní připevnil dřevěnou desku jako stůl.
Prababička u toho sloupu sedávala, nejčastěji se stejně starou sousedkou. My děti jsme si hrály na prašné cestě před kůlnami, měly jsme tam svou kuličkovou dráhu, pod stromem udělal tatínek pískoviště, nebo jsme na kamenné části dvorku tajně roztloukaly pecky od meruněk, nedbajíce rad dospělých: „Nejezte to, otrávíte se, je v tom kyanid.“
Můj vzor a tajná láska - Bóža z posledního patra snědl celý pytlík pecek a nic se mu nestalo, proto jsem neměla obavy ani já. Tajně jsem mu je nosila, ještě s pytlíkem burisonů a on mě za odměnu bral do kůlny, do své party, kde kluci pálili burisony nad svíčkou a občas si zapálili i cigaretu. Bóža měl kůlnu jako klubovnu a celé dveře potlučené kartónovými vlakovými jízdenkami, uprostřed velký špalek jako stůl, a po stěnách různá stará rádia a jiné poklady. Byla to nejlepší kůlna mezi kůlnami, ve kterých ostatní skladovali uhlí, dříví a různé krámy, pan Hečko tam měl dílnu a zašívárnu, a paní Weingentnerová spoustu starého nábytku a porcelánu.
Klepadlo na koberce byla naše kladina, bradla i ribstoly a úrazy z něj se vyrovnaly těm sportovním.
Náš dvorek byl už za dob mého dětství ve vnitrobloku unikát. Obehnaný ze dvou stran plotem a ze dvou zastavěný, uprostřed se starou hrušní a tím elektrickým sloupem. Ještě než jsem se narodila byl z našeho starého domu přes dvorek hezký výhled na tuhnický les, než na parcelu místo zahrádek postavili soudruzi šestipatrový panelák, který převýšil celý blok činžáků o dvě patra a vrhnul dvorky do částečného stínu. Mezi dětmi z paneláku a ze starých baráků pak střídavě zuřily boje jak ve vile Vyvolených.
Postupem let tatínek se sousedy vysázeli k plotu keře, staré kůlny se zbořily a nové postavily od zdi k jednomu z plotů a tak uzavřely dvorek do příjemného soukromí. Tuhé palivo a haraburdí v kůlnách nahradil zahradní nábytek a gril. Maminka vysázela skalku i keře a postupně se travnatá část stala dalším obývákem, kde se jí, odpočívá i lenoší.
Kdykoliv jdu na návštěvu k rodičům, zastavím se a chvíli a na ten dvorek koukám.
Je to už pár let, co léta nefunkční elektrický sloup pořezali a i jeho zbytek vzorně vytáhli ze země. Když jsem to poprvé viděla, přišlo mi, naprosto iracionálně, jako by mi sebrali kus dětství, kus duše prababičky, která u něj sedávala, Bóžu, který zemřel když mi bylo třináct a jemu devatenáct...
Dvoreček naštěstí zůstává. Když město prodávalo byty v činžáku, všichni jako jeden muž byli i pro koupi dvorečku. Jak by taky ne, kdo by na frekventované městské ulici tušil, jaký se za vraty a průjezdem skrývá malý ráj.
Mám ráda staré vnitrobloky a vždy mě nesmírně potěší, když z nich majitelé vytvoří takovou oázu. Bohužel to stále není tak časté a vidím spoustu míst, kde by to šlo, ale místo toho je zde prales nebo skládka.
