................................. aneb o nechtěné blízkosti, odstupech, rozestupech, a nejen o nich.
Máme prý pokud možno dodržovat rozestupy dva metry od jiných, cizích lidí. Někdo se mačká, pandemie - nepandemie, jiný si ty dva metry vynásobí ještě dvěma. Když za takových člověkem stojíte a on nepostupuje, narůstá míra nervozity a agresivity, až v sobě dusíte zařvání: Krucinál, tak už popolez!
Patřím k lidem, kteří si rádi drží odstup i bez koronaviru. Příčí se mi, když se na mne někdo cizí lepí, nebo na mne hovoří z bezprostřední blízkosti a prská mi do obličeje. Naštěstí jsem si léty vypěstovala metody jak se bránit. Ovšem jsou situace, kdy to lze jen těžko. Třeba na D1, která je v populárním slovníku Čeština 2.0 zvána „Rozjebahn“. Sotva si vytvoříte odstup, každou chvíli vám do něj někdo foukne.
V pěším světě zdá se být situace jednodušší, ovšem jen zdánlivě. Protože mám ráda výzvy, inspirovala jsem se článkem o školácích kdesi v Číně, kteří se v této nelehké době učí dodržovat rozestupy pomocí papírových klobouků s distančními tykadly naležato.
A tak jsem si také jeden prototyp vyrobila na letní party. Stačil odložený klobouček, tři knoflíky, vázací drát, černé silonové podkolenky a gumička.
Piknik na dekách v parku před karlovarským Thermalem může začít, jen co oschnou meze.
Při tvorbě této netradiční pokrývky hlavy jsem si vzpomněla na jeden předkoronavirový odstupový zážitek. Šla jsem večer domů a přepadla mne strašlivá brutální chuť na velké hranolky od McD. Podlehla jsem jí a zamířila do téměř prázdného fastfoodu.
Situace se odvíjela následovně:
Otravuje mne proklikávat se na on-line tabuli a tak volím variantu objednávky u kasy.
U objednávkového pultu stojí jeden člověk, který, brzy obsloužen, odchází na čekačku.
Žena středního věku za ním, tři metry od pultu, otálí s posunutím se ke kase. Obsluha vida, že nikdo další nic nechce, odchází pomáhat při výdeji předchozích objednávek.
Ptám se čekající, neposunující se, dámy: Čekáte na výdej nebo objednávku?
„Na objednávku.“
„Máte volno,“ upozorňuji ji.
„Víte, já jsem slušná!“ odpovídá žena vzezření něco mezi Marfušou a bioložkou Eckertovou.
Napadá mne jiný, nekorektní a nepublikovatelný větný člen, ale pokračuji: „Když nepůjdete k pultu, obsluha neví, že něco chcete a já bych si také ráda objednala. Takhle tu můžeme stát do soudného dne.“
„Chmm,“ odfrkne osoba a změří si mne pohrdavým pohledem, na který reaguji širokým úsměvem od ucha k uchu a držím se, abych se nezačala smát nahlas.
Kdyby tam bylo víc lidí, už by nás tři drzejší předběhli. Přemítám, jestli jsem také moc slušná nebo blbá, když stojím za blbou.
Zřejmě jí ale dochází, že se obsluha k pokladně nevrátí, když u ní nikdo nebude stát a opatrně si tam tedy jde stoupnout.
V duchu si představuji, kolik historických tragédií asi vzniklo kvůli takovým lidem. V krušných dobách se snad ani nedivím, že je u toho někdo někoho zabil. Někdo, kdo třeba pospíchal vykonat nějaký skutek, v němž šlo o život, a nějaký jouda se mu nepochopitelně motal do cesty.
Udržujme rozumný odstup i bez nařízení, ale nevypínejme nejen ve frontě na gábl hlavu ;-)
