... aneb nejen o návratu na místo dětských lásek, nočních hlídek a pozapomenutých tábornických dovedností.
Dlouhou dobu jsem měla v plánu podívat se na místo, kam jsem ráda jezdila od šesti let na letní dětský tábor. Před pár lety jsem hledala informace o jeho dalším osudu a objevila, že funguje jako rekreační zařízení. Pravda, trochu spartánského střihu, ale retro je retro. O to víc mě překvapilo, když jsem po zavíracím covidovém období zjistila, že areál zrekonstruovali a tak volba na prodloužený víkend byla jasná, ačkoliv bych se spokojila i s letitou romantikou. A tak jsem po téměř padesáti letech od chvíle, kdy má noha vkročila do modřínového háje, stanula koncem léta na místě mnoha "poprvé".
Když jsem vyrazila k cíli, přemítala jsem, kde mám krabici se starými fotkami, abych se podívala, co se mi před lety povedlo vyfotit, nebo kdo mi foto daroval, ale jak to tak bývá, vzpomenete si až pak, takže skvělá myšlenka nafotit zachycená místa nově, byla doslova na vodě.
Pravda klouzačky, prolézačky a mola odnesl zub času, ale rybník se pořád krásně přeplave sem a tam. Stoly v jídelně - restauraci na značkách, chatičky vytuněné o koupelnu místo komůrky vedoucí a vůbec fungl nově obložné a vybavené.
Tábor byl poměrně veliký, třináct oddílů po dvanácti dětech a kromě tří nejmenších bydlel každý oddíl v jedné chatce. Dnes si říkám, jak jsme se tam všichni vešli. Jednou - dvakrát za turnus (tábory tenkrát trvaly tři týdny) měl každý oddíl noční hlídku, mezi chatičkami určitě nebylo tolik světla jako dnes a největší rvačka byla o první hlídku od devíti do jedenácti večer.
Kromě dvou zbouraných chatiček všechny stojí na starém místě, jen lodžie zmizela a rozšířila se tak plocha přízemí, kde je příjemná obytná místnost s kuchyňkou. Jen mokré plavky není dnes kam věšet, ovšem retro snímek dole není ze sušení, ale z kanadského žertíku chlapců po vyplenění kufrů praktikantek (tedy i mého).
Staré trámy nahradily nové, včetně obložení, okno ve štítě je krásně prosklené, takže se probouzíte do zeleně, jen schovku za trámem jsme už nevyužili - trámy byly dvojité a do škvíry mezi ně se vešly cigára a flaška čůča do mezery za komínem. Tam jsme si je schovávali v nejstarším oddíle, a když jsem pak byla praktikantka a vedoucí, hned jsem věděla, kam sáhnout pro zabavení kontrabandu. Komín zbourali (i když v současné situaci s energiemi to možná nebyl vizionářský počin) a tak případní táborníci přišli o jednu skrýš.
Pláž byla nejoblíbenějším místem za každého počasí. Když se nedalo koupat, hrály se tu různé hry, učily uzly, morseovka, zvířecí stopy, druhy listů a byl odsud pěkný přehled.
Z historického snímku se zdá, že jsou pánové leniví, ale pravdou je, že odpočívají po akci, kdy ty dámy, o které měli největší zájem naházeli z mola do vody nebo aspoň polili. Teď se sušíme a na oko si vykládáme, jak jsou "blbi".
Vsaď se, že neuděláš stojku ...
Dnes je pro vyblbnutí v zátoce plovoucí sauna, pravda, mohla být trochu na hlubší vodě.
S otevřenými dveřmi do přírody se setkávám často, jen otevřít ty vlastní ...
Dnes se dá za každého počasí posedět pod pergolou, ugrilovat si cokoliv, nebo opéct buřta. A hlavně dospělým nikdo nezakazuje tu náctiletou zakázanou sklenku alkoholu.
Každý rok se pořádal putovní výlet na Lipnici. Jak já tyhle výpravy nenáviděla a přitom to bylo hlavně tím, že jsem měla často špatné kecky a odřela jsem si cestou tam nohy. Snímek dole je právě z momentu, kdy sedím na schodech k hradu, šudlám si patu a trpím, že musím dojít ještě zpět.
Tenkrát byl hrad mnohem větší zřícenina a tak mě letos móóóc hezky překvapil, zrovna tak jako stylová restaurace pod ním na konci náměstí.
A na závěr něco, co tu před tím nebylo. Nedaleko pěšmo od hradu jsou v zatopených starých lomech vytesány objekty pod souhrným názvem Národní památník odposlechu . Určitě stojí za návštěvu.
Moc potěšilo a ráda se na tato místa zase podívám. Je to takový můj splněný sen a mám velkou radost, že tábor žije, líbí se a nabízí mnohem víc aktivit, než jsem zachytila v tomto blogu.
Všechny fotografie pochází od autorky a z jejího archivu.
