„Jsi si jistá, že to opravdu chceš? Víš, co se říká. Dej si veliký pozor na to co si přeješ, mohlo by se ti to vyplnit! A co já už viděl fňukalů, kterým se to opravdu splnilo!“
Stála uprostřed jeskyně a dívala se do světélkující nehmotné koule, která jakoby tančila na hrdle poháru stojícího na kamenném podstavci. V kouli se promítala odpověď na její otázku, jak funguje svět.
„Upozorňuji tě, že to může být i pěkná nuda,“ pokračoval hlas někoho, koho neviděla, ale cítila jeho přítomnost.
„Jako že už nebudu toužit, snít?? To bych nechtěla!“
„Budeš, ale měl jsem tu už lidi, kteří později litovali, že se už nedokáží tak krásně naivně prahnout po světských požitcích …, jako před ponořením. Ženy, co smutnily, že je nechávají chladnými šaty, boty, kabelky, chlubení se vším možným, společenské divadlo jakéhokoliv druhu…. Muži, co přestali machrovat hodinkami, silnými naleštěnými vozy, erotickými úspěchy, vlivem cokoliv zařídit …
„Když se rozhodneš ponořit své srdce a mysl do poháru, už nebudeš potřebovat mít plné kapsy pokladů ležících tady všude kolem.“
Zaváhala. Rozhlédla se a pozorovala lidi, co se v jeskyni také ocitli. Někteří usilovnou snahou, někteří násilím nebo jako sluhové někoho, a někteří tak nějak mimochodem. I ona měla pocit, že se tam dostala skoro nezaslouženě a mimochodem. Prostě si jen přála se do jeskyně podívat a najednou tam byla.
Většina sbírala drahé kameny a strkala si je do kapes. Někteří se dokonce svlékali a z oblečení si vázali batohy, do kterých drahokamy až po okraj plnili.
„Najít cestu sem se zdá pro většinu smrtelníků nemožné, ale ještě těžší je dostat se odsud ven,“ pokračoval hlas.
„Nevidím cestu ven,“ řekla.
Hlas mlčel.
Usmála se. Nemusel nic říkat. Chvíli ještě váhala a pak ponořila vědomí a cit do světélkující hmoty. Najednou vnímala, že její tělesná schránka začala bublat a chvět se, ale bylo neskutečně příjemné tetelení. Jakoby její tělo nemělo žádnou váhu. Zbylo jen vědomí.
Vysoko nad pohárem se otevřel otvor a světelné paprsky dopadly na podstavec s nádobou. Z otvoru začaly pomalu klouzat kořeny silného stromu.
„Vida, žebřík!“ vykřikla radostí. Než se ale chytila kořenů, dosahujících až na zem, začali se sápat vzhůru ostatní hledači. Pozorovala jejich nepodařený šplh ke světlu. Mnozí měli svůj náklad tak těžký, že s ním padali, jiným se vysypal a oni se pro něj vraceli. Dole se i poprali s ostatními. Kořeny se pod tíhou trhali a lidé padali z menší nebo větší výšky. Také se nazí odírali o skály, napřed ztratili náklad a pak i rovnováhu, spadli nebo v zoufalství skočili.
Chytila se kořenů a rychle postupovala nahoru. Vždy ráda šplhala, na tyči i po provaze a tak měla radost, jak jí to jde. Když se dostala až k průrvě na vrcholu jeskyně, zjistila, že je velmi těsná. Podařilo se jí protáhnout napřed ruce, ramena, hruď. Už si málem oddechla, že bude venku, když se zašprajcovala o boky. V duchu si nadávala, že veškerá předsevzetí zhubnout zadek a stehna, vzala za své. Škubala sebou a cítila, že jí v kapse kalhot brání ve snadném proklouznutí kamínek. Ano, ten malý drahokam, který si přece jenom schovala do džín, i když hlas radil, že nemá mít na cestě za poznáním žádný hmotný poklad z nitra jeskyně.
„Já hloupá, spadnu, a už jsem mohla být pryč,“ povzdechla si a v tom ucítila, jak nezašitou dírou v kapse vypadl kámen z nohavice, a úplně cítila jeho třpytivou dráhu zpět mezi hromadu pokladů. Když dopadl, posledním vzepřením se dostala celá ven.
Seděla pod košatým stromem, a když si po tak náročném výstupu odpočinula, marně hledala jakýkoliv otvor u kořenů dřeviny. Žádný tam nebyl.
Vstala, vydala se loukou k horizontu, odkud vycházelo slunce. Brzy došla na prašnou cestu. S úžasem pozorovala, jak se místy třpytí. Na každém desátém kroku ležel zářivý drahokam.
Až bude chtít, možná nějaký sebere.
*
Z cyklu: … z lucidních a vědomých snů
