Na žebříčku smrtelných otázek mám tuto asi nejvýš. O lidech,kteří ji dokáží položit, si hned udělám velmi barevný, či vlastně nebarevný obrázek ...
Je rozdíl, když na odpověď na nějakou nabídku řeknete, že se vám nechce a dotyčný tazatel vám dál nabídne nějakou vychytávku, povzbuzení, aby vaše nechtění nějak odehnal a jemně vás přesvědčil, než když vám položí výše zmíněnou otázku.
Tu považuji za nepochopení fungování světa jako takového a čím je člověk starší, je víc na pováženou, pokud se takto zeptá.
„Ty vážně lidem říkáš, že nechceš?“ zeptala se mě před časem kamarádka.
„Říkám, šetří to čas a nelžu.“
„Tak to jsi drsoňka,“ odvětila ta dobrá duše, zvyklá na to, že se lidé povětšinou různě, méně či více diplomaticky vymlouvají, aby nemuseli říct, že prostě nechtějí.
„Neříkej, že nemůžeš, když prostě nechceš!“, řekla jsem příteli, když fňukal nad tím, že on nemůže udělat to či ono, co by jinak udělat chtěl.
„Ale já bych chtěl, ale nemůžu!“ pokračoval, a mé vyprávění o tom, že lže sám sobě, a všem by vlastně bylo líp, kdyby jen vyslovil magické slovíčko NECHCI, ho nepřesvědčilo. Mám vypozorováno, že tak to má hodně lidí, kteří si myslí, že okecáváním dělají svět krásnější.
Přitom není proč se zlobit, když se druhému nechce, zrovna tak, jako někdy člověku samotnému.
Nechtění jako takové se celkem dobře překonává v práci, protože, tam zkrátka musíte, abyste nebyli za flinka. Tam se krásně zapíná autopilot, a tak nějak to pak hezky bez bolesti odsejpá.
Ovšem nejhorší na obecném nechtění pro mne je, když se NECHCE dělat úkony k věci, kterou jsem si sama vymyslela, je volnočasová, dobrovolná, při jejím vymýšlení jsem hýkala blahem , … ale těch tisíc drobných kroků je třeba udělat a odpracovat pěkně jeden po druhém, abych ke kýžené metě dospěla.
Když jsem koncem roku dopisovala knihu, uvědomila jsem si, že dril a časový tlak jsou nejsilnějším motorem, aby jeden srovnal připravené řádky a nedopsané myšlenky, a s pevně stanoveným termínem pustil výsledek v určitý den z pazourů … děj se vůle boží. Zavzpomínala jsem na nocovky v rýsovně stavební fakulty před odevzdáním projektu, povzdychla si nad svou prokrastinací a zasmála se, že nocovky nad knihou jsem přece jen nedělala. Takže aspoň nějaký pokrok.
Ono s celou tou prokrastinací je to velmi jednoduché. Všimla jsem se, že je jí věnováno nespočet drahých knih a přednášek, ale přitom stačí najít si pod heslem na gůglu pár, stále se opakujících rad na pár řádků, a výsledek je jen na osobní vůli.
Prostě vše překonáte, naštípáte dříví, pomilujete se, zameditujete si, poobjímáte stromy, opijete se, nebo jen hezky prospíte … a najednou se vám CHCE.
U mě nejvíc zabírá vypínání a přepínání hlavy a spánek. A když jsem nevyspalá a někdo se mě zeptá: „Proč se ti nechce?“, vraždila bych. (To bylo myšleno jako metafora, aneb Časy jsou zlé, Kamile…)
Ať se vám daří dotahovat své plány a sny nejen v hlavě s pochopením, že se občas jiným, ani vám prostě jen tak bezdůvodně nechce.
Předchozí blogy o smrtelných otázkách:
Jak se máš?Co budeš dělat?Tak už po dovolený?Bylas?
