Moje šumavská babička byla v mládi holka jako vítr. Uměla se postavit ke každé práci a ještě si jen tak mimochodem spíchla šaty, přestože ji nikdo šít neučil.
Moje šumavská babička byla v mládi holka pohledná. Vyšší postavy, dlouhé, rovné, černé vlasy a pomněnkově modré oči. Vždycky jsem si myslela, že s nima vidí lidem až do žaludku, ale zmýlila jsem se. I ona se v lidech spletla, spálila se, takovou sílu má pouze láska.
A její láska se jmenovala František.Vysoký, štíhlý, tmavovlasý kluk, který její lásku opětoval. František byl sirotek, kterého vychovávala teta. Ani moje babička nebyla majetná, a tak šla do služby, aby si vydělala na věno. Bylo to pouze hodinu a půl autem od místa, kde bydlela, ale prosím vas, kdo měl kolem roku 1930 auto?
Ve službě se jí moc líbilo. Lidé, kterým sloužila, ji měli moc rádi a přilepšovali ji. Také kluci se kolem ní točili a nebyli to kluci z nemanic. Měli hospodářství nebo statky.
"Nikdy jsem se sem na Sumavu neměla vracet," říkávala trpce, když vzpomínala na časy, které trávila ve službě.
Po třech letech se vrátila domů, měla věno, ale už neměla ženicha. Kousek od Františkovy tety žil přičinlivý soused, sice se nejmenoval "Kecal", ale svoji role se zhostil perfektně. Tetu ukecal, aby Františkovi domluvila... Zila, byla dívka pro Františka jako stvořená, nasliboval "dukáty", také "skřínˇ", a pro tetu lehké živobytí, které si zaslouží, vychovala přece Františka.
František nejdříve nechtěl ani slyšet, ale teta byla peněz lačná a slzička ukápla...František byl hodný kluk, který se nechal ukecat...
Moje šumavská babička měla věno a bolavé srdce. Peníze, které si ze služby přinesla, dala do baráku. Přilepšila rodičům a sourozencům, byli zvyklí se na ni se vším obracet... Moje šumavská babička byla silná, po svoji mamince nejsilnější v baráku. V baráku, který moje prababička (jeji maminka) udržela i během I. světové války, kdy lidé o baráky přicházeli.
Po několika letech se Františkova teta přišla moji babičce omluvit. Doma jí to moc s mladou neklapalo, hádaly se a také s tím věnem to byl podvod. Litovala, ale co se už dalo napravit?
Moje šumavská babička se ve 22ti letech vdala. Láska?
"Vzala jsem si ho," řekla mi kdysi dávno o dědovi, "protože nebyl hezký, měl nazrzlý vlasy a holky o něj nestály. Nechtěla jsem žádného hezouna."
Po Františkově zradě si srdce zamkla na tisíc západů, lásku už k sobě nepustila a myslela si, že bude štˇastná.
"Vybrala jsem si ho, protože byl z chudý chaloupky, a kdo by stál o chudýho kluka? Myslela jsem si, že mi bude vděčný..."
Moje šumavská babička očekávala od manželství vděčnost, ale to je cit, na kterém se asi manželství postavit nedá. Co očekával děda? Lásku určitě ne, protože ji nikdy dávat neuměl. Nepamatuji si, že by s námi jeho jedinýma vnoučaty někdy mluvil. Mlčky nás mijel a moji mamku, svoji dceru, totálně ignoroval. Přál si syna?
Jako jejich nejštˇastnější manželské období, alesponˇ podle fotek, mi připadá, že bylo před válkou a během 2. světové války, kdy děda byl starostou v obci, kde žili. Zil si svůj život a moje šumavská babička s její maminkou obstarávaly hospodářství i domácnost.
Zvrat nastal po druhé světové válce. K moci se drali "jiní" lidé. Tito dravci ve starostování viděli příležitost, jak se obohatit během znárodnˇování.
Můj děda chodil pracovat, potom do hospody zapíjet svůj žal. Moje šumavská babička byla opět na všechno sama.
Když děda těžce onemocněl a nemohl už utíkat do hospody, nenáviděl nás všechny ještě víc. Zemřel, když mi bylo 14 let a omylem jsem zaslechla, jak se babička s mamkou baví o tom, jak ji mlátil holí, když se mu snažila posluhovat.
Slyšela jsem, jak šumavská babička řekla po jeho pohřbu moji mamce:
"Až zemřu, tak mě k němu nedávej do hrobu. Nechci vedle něj ležet ani po smrti."
Napadlo mě, že takhle vypadá hořkost, nenávist až za hrob.
