Ženu ani květinou..., aneb kde bydlely Jiřiny.

Před domkem, ve kterém přebývala matka a dcera, měly kolem plotu zasázené květiny jiřiny. Kolemjdoucí mohl tušit, že tento dům je celý zasvěcený Jiřinám i jiřinám. Manžel paní Jiřiny byl obdivovatelem všech krásných Jiřin i jiřin,

a přestože miloval svoji manželku Jiřinu, jako řidič autobusu, měl spoustu příležitostí. Byla to doba, kdy málokdo vlastnil auto, v lepším případě motorku a on díky autobusu byl pojízdný a občas se dostal do světa, rozuměj: socialistické světa. Jezdil z jednoho blízkého města do druhého, z jedné vesnice do druhé... A také se občas nudil a potřeboval rozptýlení a to už byl krůček k tomu, aby "podlehl" svodům krásných žen. Ne, že by ho netrápilo svědomí, tak to ne. Trápilo, pro tuto příležitost měl na zahrádce krásné jiřiny, které ho nic nestály. Natrhal je před svým domem, přinesl dovnitř a kytici předal svoji manželce Jiřině, která měla vždycky radost.

Paní Jiřina byla žena klidná, jinak by nesnesla, aby s nimi žila její tchýně. Dům neměli veliký, lidé většinou žili v malých prostorách. Jedna kuchyně a velká a malá "cimra", totˇ vše. Na "suché" WC  se běželo na sad. Paní Jiřina byla také žena moudrá, její manžel nikdy necestoval tak daleko, aby se o jeho záletech nedozvěděla. Paní Jiřina měla svůj život, práci na zahradě, slepice, krávu, králíky a malou Jiřinku, se kterou ji bylo nejlépe. Vlastně ke štěstí už více nepotřebovala, a když bylo už "malé" Jiřince třináct let, paní Jiřina otěhotněla. Radost netrvala dlouho, nejenomže o miminko přišla, ale v nemocnici ji řekli špatnou zprávu: už žádné těhotenství, protože vy už malé dítě nevychováte, máte rakovinu.

Byla to otřešná zpráva, ale kdo by ji věřil, když paní Jiřina se stále cítila stejně, pravda, trochu více unavená, ale ta unava přicházela pomalu a postupně, až si na ni za pár let zvykla.

"Já si myslím, že se doktoři zmýlili," tvrdila paní Jiřina moji prababičce, když do naši chalupy chodila "nahrátky". Ona tam vlastně chodila jako domů, z naší kuchyně vedlo okno, kterým bylo vidět na dvůr, kde žily obě Jiřiny. Moje prababička vařila a pekla a v kuchyni trávívávala hodně času a s paní Jiřinou si rozuměly. Paní Jiřina přišla, posadila se na dřevěnou lavici pod oknem a s moji prababičkou si povídaly.

"Určitě se zmýlili," přesvědčovala sebe paní Jiřina. Ale moje prababička věřila doktorům, byla tak naučená z domova, věřit doktorům. Její maminka a moje praprababička byla vyhlášená porodní bába, která spolupracovala s doktory a pro kterou si doktoři posílali. Nebylo to povolání, bylo to poslání, našlapala se spoustu kilometrů po kopcích, aby pomohla ženám přivést miminka na svět. Ne, u prababičky paní Jiřina nepochodila.

"Měla by jsi  doktory poslechnout a už se o dětˇátko nepokoušet," poradila ji. 

Paní Jřinu však ztráta miminka bolela, a také se jí nechtělo jít pracovat do JZD. V JZD potřebovali lidi, nejenom na pole, ale i k dobytku a "verbovali" lidi. Chtěli, aby alesponˇ jeden člověk z každé chalupy šel k nim pracovat. Manžel paní Jiřiny by nikdy neopustil svůj autobus, a tak přemlouvali paní Jiřinu, která uměla psát na psacím stroji a ovládala uřednickou práci. Nabízeli ji práci v kanceláři.

"Zapomenˇ na dětˇátko, Jiřinko,  v kanceláři budeš pracovat v teple..."

Ale ani dobře míněná rada od moji prababičky paní Jiřinu nepřesvědčila. Nové těhotenství a tentokrát už o potratu nemohla být řeč. Žádná radost se však nekonala, prognozy od doktorů nebyly veselé. Místo těšení se na miminko, strašili paní Jiřinu tím, že těhotenství je na tělo obrovská hormonální zátěž a její rakovina se rozbují.

"Kdyby mohla tato lavice vyprávět, co tady bylo prolito slz," slyšela jsem vyprávět maminku i babičku, když jsem byla starší a ony vzpomínaly na paní Jiřinu, jak neustále chodila navštěvovat prababičku a sedávala na tvrdé lavici pod okny. Prababička ji vždycky něco dala k snědku, podle toho, co vařila nebo pekla. A z vyprávění paní Jiřiny už zbyl jenom pláč. Plakala a plakala. 

Novou holčičku, která se narodila, si neužila. Nezvládla ji a musela ji svěřit do péče příbuzných. Z krásné a mladé paní Jiřiny se stal stín, zatrpklý a zlý stín.

Nedokázala odpustit, už nikomu nic odpustit. Zklamání a zlobu, která se v ní hromadila, otočila proti svému manželovi. Vzpomínala na jeho zálety a jeho výlety, ze kterých ho podezřívala i ve svoji nemoci. Myslela si, že stále trvají a to ji hryzalo stále více a více. Nesnášela jeho rozvernost, kterou kdysi s takovou lehkostí tolerovala.

Neuměla nebo nechtěla zapomenout a ze svoji patnáctileté dcery si udělala "vrbu", svěřovala se ji se svým soužením.Šeptala ji o tom, že její táta je nenapravitelný děvkař a kdyby nebylo jeho, tak ona by nyní neumírala. To dítě chtěl hlavně on.

"To jsi neměla dělat, Jiřinko. To jsi neměla říkat svoji dceři, které už zůstane jenom táta..." napomenula ji prababička, protože paní Jiřina se ji svěřila před svoji smrtí i s tímto tajemstvím.

Ale to už bylo pozdě, malá Jiřina nikdy tátu moc nemusela, a tedˇ po smrtí svoji milované maminky, si pamatovala všechnu tu špínu a zlobu a nenáviděla ho přesně tak, jak paní Jiřina chtěla...? Svého tátu nenáviděla přesně s takovou silou, jako ho nenáviděla její nemocná maminka, než zemřela.

"To jsi dělat neměla, Jiřinko, to jsi dělat neměla, poštvat svoji dceru proti tátovi," šeptala si moje prababička na pohřbu paní Jiřiny, když pozorovala patnáctiletou Jiřinu, které neukápla ani slzička, ale zato vrhahala kolem sebe nenávistné pohledy. Byla připravena se pomstít za mámu, rozdávat rány...