Žena dvou tváří

"Babičko, tobě je špatně," vykřikla zděšeně moje patnáctiletá vnučka, když jsme se ráno potkaly v kuchyni. Tak brzy ráno se spolu nepotkáváme, ona je na telefonu do půlnoci i déle a potom vyspává celé dopoledne.

Dokud si ráno nedám kafe, nemám dobrou náladu a večer jsem si zapomněla nastavit kávovar, abych ráno vstala a káva by voněla po celém domě. Zapomněla jsem, a tak moje první kroky vedly do kuchyně ke kávovaru, který jsem zapla.

"Ty tak špatně vypadáš, babi, opravdu ti nic není?" naléhala na mne s obavou.

"Co by mi bylo, nic mi není a zalez ještě do pokoje," odsekla jsem a zmizela jsem v ložnici.

Při příchodu do koupelny jsem věděla, že bych se do zrcadla dívat neměla, ale podívala jsem se.

"Fuj, to jsem se lekla," málem jsem si odplivla. V zrcadle jsem zahlédla Marfušu, co ta tady dělá? V mém domě a v moji koupelně? Co se dá dělat, bývala jsem zvyklá na jiné obrazy v zrcadle. Zatím žádné pohledy do zrcadla, nařídila jsem si a sáhla jsem po kartáčku na zuby a zuby si vyčistila. Obličej jsem si omyla studenou vodou, abych se po ránu probrala.

Ze šuplíčku jsem vytáhla malou kulatou krabičku, a tedˇ, co se dá dělat, pohled do zrcadla byl nutný. Do očí jsem si dala kontaktní čočky.

"Abych tě lépe viděla," zašeptala jsem si známou větu z Karkulky. Říká se, že staří lidé dětinští, asi je to pravda, vracím se k pohádkám.

Zase ta Marfuša v zrcadle. Ještě chvíli to musím vydržet. Z hrnečku jsem vyndala zuby, které se tam na noc louhovaly a zbavovaly se bakterií. Falešné zuby jsem si zasunula do ust, protože mi chyběla jednička a dvojka nahoře. Zuby jsem zacvakla a už jsem se mohla na sebe zasmát. Už se to lepší, Marfušo, pochválila jsem se.

Na obličej jsem nanesla podkladový krém a malinko make-upu, v mém věku se líčení nemá přehánět. Přimalovala jsem si obočí, které mi před lety z ničeho nic zmizelo. Na oční víčka nenápadné stíny a tedˇ řasenka, hezky si řasy protááááhneme, žádné přehánění, jenom tak malinko je protááááhneme.

Vlasy jsem měla dlouhé tak akorát, abych si z nich vyčesala na hlavě malý bobík. Sepnula jsem je, do čela jsem uvolnila takovou prořídlou ofinu, žádná hustá ofina, ta je pro mladé. A potom jsem sáhla po skvostu, pořídila jsem si nový ohon, který jsem upevnila na svého bobíka. Byl nádherný, dlouhý asi třicet centimetrů a hustý, vypadalo to, že mám spoustu vlasů, protože i barva ladila s moji barvou vlasů. Nosila jsem už dlouho svůj starý ohon, který byl o něco kratší. Pohodila jsem hlavou a můj nový ohon se zavlnil ze strany na stranu. Moc se mi to líbilo, a tak jsem pohazovala hlavou.

"Žádná Marfuša, Nastěnka jsem," smála jsem se štˇastně nad svým vylepšením. "Jsem krásná Nastěnka," pochválila jsem se opět a vykročila jsem do nového dne.