jsem včera vyslechla v obchodě na záchodcích. Vběhla jsem na WC, byly tam čtyři kabinky a všechny obsazené. Musela jsem čekat a zaposlouchala jsem se do hovoru, který v jedné z kabinek probíhal.
Za zavřenýma dveřma jsem slyšela ženský hlas a dětský hlásek. Nejspíš maminka, která se snažila upoutat pozornost tří až čtyřletého dítěte, aby jí neutíkal a neotevíral dveře od WC.
"A ty víš, jak jsem já stará?" slyšela jsem ji.
"Sedesát pět?" hádal klučičí hlas.
"Ne," odpověděla žena.
"Sedesát jedna?" zkusil klučina jinou číslovku, ani tehdy neuspěl.
"Ne," zazněl trpělivý ženský hlas.
"Osmdesát jedna,"
"Ne, je mi třicet sedm," prozradila mu maminka a tím i všem ženám, které jsme zrovna byly na WC. To už jsem se zavřela do kabinky, která s nima sousedila.
"Tři-cet-sedm!?!" přeslabikoval dětský hlásek s užasem. Vypadalo to, že takový uctyhodný věk u svoji maminky neočekával. Osmdesát jedna snad, ale třicet sedm mu zaznělo hodně staře.
"Jestlipak víš kolik je tátovi let?"
"Nevím," odpověděl klučina rychle. Nesnažil se ani hádat, jak byl z mámina "stáři" otřesený.
"Bude mu čtyřicet," prozradila žena.
"Cty-ři-cet!?!" opět upřímný udív z tátova věku. "A kolik je mu ted?" zeptal se rychle.
"Třicet devět," prozradila nám žena věk svého manžela a byl konec diskuze. Dveře od vedlejší kabinky se otevřely...
Pospíchala jsem, chtěla jsem je zahlédnout. Ale než jsem vylezla ze své kabinky, ti dva už byli pryč. V obchodě se zamíchali mezi ostatní zákazníky. Bylo tam spousta rodičů a děti, nikde jsem neviděla samotnou ženu s capartem.
