V pátek odpoledne jsem se velkými prostornými dveřmi vynořila z obchodu. Bylo po třetí hodině a já jsem s ulevou opouštěla pracovní ruch. S radostí jsem vykročila do slunečného odpoledne. Práce je sice fajn,
ale ten pocit volnosti, když se za mnou zavírají dveře je k nezaplacení.
Proč vlastně chodím do práce, když se vždycky tak těším na chvíle, kdy se za mnou dveře zavřou? Paradoxně je to právě tenhle pocit, co mě do práce táhne. Bez tmy bychom neocenili světlo, a bez práce bychom si nevážili volného času.
V pátek je vlastně moje pondělí a ještě mě stále čeká pracovní sobota a neděle, ale přesto jeden den za mnou mě naplnˇuje radostí.
Tři dny práce a potom se těším, co ve zbylých čtyřech dnech budu podnikat. Jako vyprat, uvařit, uklidit, no není se na co těšit?
Z obrovských dveří vycházím ven a hned mi cestu zkříží muž středního věku. Musela jsem se zastavit a nechat ho projít. Byl zachumlaný v tlusté špinavé bundě, i když je krásně slunečno a všichni okolo jsou oblečeni nalehko. On pomalu prochází a táhne za sebou velký batoh.
Zkřížil mi cestu, a tak zabrzdím a nechám ho kolem mě projít doleva. Plná optimismu a těšení se na volné odpoledne se naše pohledy střetnou a já mám v umyslu udělat krok vpravo a vydat se na parkoviště, kde stojím se svým autem.
Náš oční kontakt je rozhodující. Tvář zarostlá strništěm a v očích jsem mu přečetla smutek a lhostejnost. Znejistí nejen on, ale jeho smutek vylekal i mě. Vím, že jsem se mu neměla podívat do očí, protože díky tomu, se zastavil a čekal. Váhavě ho obejdu doprava a on se natočí směrem ke mně, jako by mě chtěl následovat.
Můj tep se zrychlí a dlaně zpotí. Vzpomínka na lonˇské přepadení na našem parkovišti mi nahání strach. Naštěstí šlo jen o auto, i když byla použita zbranˇ, žena jim “dobrovolně” předala klíčky a nic se jí nestalo. Auto našli za několik dní nabourané.
Jakmile vidím, že se tento chlap, který vypadá jako bezdomovec, obrací ke mně, začne mi v hlavě šrotovat myšlenka na návrat do obchodu. Bleskově jsem si v duchu připravila plán, jak se proběhnu kolem blízkých cizích aut a uteču tam, kde bude moje bezpečnost zaručena.
Naštěstí po moji pravé straně stojí vysoký a statný chlapík a na někoho čeká. A ten z podezřele zachumlaného chlápka nespouští oči a vyzývavě ho propichuje pohledem, jako by se mu snažil dostat pod navrstvený oděv až pod kůži.
Ve chvíli, kdy se špinavý muž otočí a chce vykročit doprava, zachytí tvrdý pohled svalnatého chlápka v triku s krátkým rukávem. Znovu zabrzdí, sklopí hlavu, přehodnotí situaci a pomalu se vydává na levou stranu podél našeho velkého obchodˇáku.
Všechno to trvalo okamžik, ale mě připadalo, že se jednalo o několik minut. Konečně osoba, která mi nahnala strach, změnila směr. Zkoprnělá jsem schopna se pohnout a s ulevou se rozbíhám ke svému autu. Přesto se neustále otáčím, jestli se nerozmyslel a neběží za mnou. Parkuji naštěstí blízko, naskočím do auta a ujíždím domů užít si volné odpoledne.
Pocit strachu a ulevy mi připomněl, jak křehká je naše svoboda a jak důležité je si ji vážit. A jak důležité je vnímat svět kolem sebe a nenechast se strhnout optimismem, protože kdokoliv může zneužít chvíli nepozornosti a důvěry.
