Vzkaz

Našla jsem vzkaz připíchnutý na lednici, byl od manžela a bylo to přesně tři dny před Valentýnem, svátkem zamilovaných. Co by mi asi tak můj manžel mohl psát důležitého po třiatřiceti letech manželství

a nemohlo to počkat do večera? Že bychom slavili Valentýna o tři dny dříve? Uvažovala jsem a odlepila magnet z papírku, kterým  byl vzkaz na lednici přišpendlený. Lístek byl složený, rozevřela jsem ho a můj manžel mi sděloval:

"Odcházím a ty tomu nezabráníš. Rozvedu se, atˇ s tím souhlasíš nebo ne. Asi mám krizi středního věku, naše manželství nemá budoucnost.Přeji si, aby sis našla přítele nebo partnera, který tě bude mít rád a přeji ti hodně štěstí."

Stručně a naprosto pochopitelně se se mnou manžel rozchází, a protože se mi nemůže podívat do očí, srab, tak mi nechá vzkaz na lednici. Cestou z práce jsem se zastavila v papírnictví a koupila jsem mu kartu ke svátku zamilovaných a doma jsem do ni napsala: 

"Stále tě miluji a rozejít se nechci. Máme spolu děti a vnoučata..." kartu jsem vložila do obáky, nadepsala na ni jeho jméno a obálku jsem položila na kuchynˇskou linku. Po třiatřiceti letech manželství se spolu nebudeme bavit, budeme si psát. Smála bych se, kdyby mi nebylo tak smutno...

Ráno jsem jsem zjistila, že manžel v noci moji kartu našel a hodil ji provokativně do koše. Gesto dítěte a ne dospělého muže

Dával mi najevo, že mu na našem vztahu nezáleží. Domů chodil v noci, spal v pokoji pro hosty a nechtěl se se mnou o ničem bavit. Nechtěl se bavit o tom, jak náš vztah budeme řešit. Nechtěl mi odpovědět, jestli má známost a chtěl by se rozvést. Nic, pokud jsme se náhodně v domě potkali, mlčky jsme se jeden druhého vyhnuli.  Sedm měsíců jsem na něj ještě čekala a doufala, jestli ho krize středního věku neopustí. Jeho chování se neměnilo. Proč víc čekat, napsal mi jasně, chce, abych byla štˇastna, ve svých třiapadesáti letech nebudu štˇastna, když budu žít sama. Dal mi souhlas, abych si někoho našla...Vyhledala jsem seznamku a napsala: Hledám tě!

První schůzka nedopadla dobře, ten pán se mi nelíbil. Za to druhá schůzka byla jako rána mezi oči. Když jsem toho člověka spatřila, tak se mi podlomila kolena. Nikdy jsem si nemyslela, že někdo s jeho vzhledem by mohl mít o mě zájem. Štíhlý, svalnatý, opak mého manžela, kterému rostl "pupek". Spousta tmavých vlasů, ostříhaných na krátko, manžel měl už plešku... Zatajil se mi dech, ale rychle se mi vrátil. Posadili jsme se v restauraci a povídali jsme si, a povídali jsme si, a povídali jsme si. Znali jsme se asi už z doby předminulé, potkali jsme se asi někdy v minulých životech. Nemohli jsme se jeden od druhé odtrhnout, taková radost, že jsme se konečně našli, naše odloučení bylo tak dlouhé a bolestivé. Zvláštní pocit, který jsem nikdy nezažila. 

"Proč se loučit?" řekl mi po čtyřhodinovém maratonu vyprávění, museli jsme si říct uplně všechno, co nás v životě potkalo a to vypadalo na další dlouhou debatu. Z kapsy vytáhl peněženku a z ní občanku, kterou položil přede mne na stůl:

"Tady je moje občanka. Pojdˇ, půjdeme ji ofotit a ty ji rozešleš všem svým známým a rodině, aby věděli s kým jsi odjela. Bereš si na týden dovolenou..." Oznámil mi bláznivý nápad.

Nejdříve jsem říkala: ne, ale za chvíli jsem uznala, že v našem věku není proč čekat.

Souhlasila jsem, ofotili jsme jeho občanku a fotokopii jsem v prázdném domě položila na kuchynˇskou linku a napsala jsem manželovi zprávu na telefon: Postarej se o dům, odjíždím na týden s jedním užasným chlapem, se kterým se nemůžeme rozloučit...

Zavolala jsem sestře, aby věděla kam a s kým odjíždím...

Já vím, že to bylo všechno nanic, kdyby mě chtěl zabít, tak aby alesponˇ věděli jméno vraha. Mohl mě zabít, bylo mi to jedno, druhý den jsme spolu vyrazili na dovolenou. Byl to nejkrásnější týden v mém životě, kdysi jsme měli s manželem krásný vztah. Chodili jsme spolu spát, sprchovali jsme spolu každý den a měli jsme spolu i po těch třiatřiceti letech sex několikrát za týden. Bývala jsem do něj uplný blázen, i když dědkovatěl a na mě ještě padesátka nebyla až tolik vidět. Měla jsem krásné manželství, než přišel krach a manžel mi napsal vzkaz na lednici. Nikdy jsem si nemyslela, že je se mnou neštˇastný...

Ale to, co bylo s tímto mužem, s moji novou známostí předčilo uplně všechno, co jsem zažila s manželem po celých třiatřicet let. Věděla jsem, že s ním chci zůstat napořád, věděl, že se mnou chce zůstat napořád... Nic nám nestálo v cestě, naše nová známost mohla pokračovat. Byla jsem volná, byla jsem svobodná...Vlastně, ne tak docela.

Vrátila jsem se z týdenní dovolené a byla jsem rozhodnuta v naši známosti pokračovat, když se mi do cesty postavil můj stále ještě manžel. Za sedm měsíců jeho nerozhodnosti jsme se nerozvedli a on najednou zjistil, že už ho přešla krize středního věku.

"Vyléčila jsi mě, až když jsem si uvědomil, že tě můžu ztratit, tak jsem zjistil, jak moc tě miluju," stál mi v cestě, takže jsem nemohla projít ani kolem něho.

Tvářil se jako pes, který nejeví zájem o kost, ale jakmile by přišel jiný pes a začal kost okusovat, porvali by se o ni. Tak to byl v tomto okamžiku můj manžel. Chtěl se rvát o svoji kost, kterou bez zájmu před sedmi měsíci odhodil.

Myslela jsem si, že jsem svobodná, ale třiatřicet let života se nedá jen tak odhodit. Přesto mě trápilo, že můj manžel mě opět může za pár měsíců opustit, uplně tak snadno, jako to již udělal? Dilema: manžel nebo nový vztah? Co když tento ulet je jenom krásný ulet, který nemůže mít budoucnost. Někdy se lidé moc milují, ale žít spolu nemůžou.

Co když už se nemůžu vrátit ke svému manželovi, když jsem poznala takové porozumění, nadšení, vášenˇ a lásku.

Co když už nemůžu jít ani doprava ani doleva?