Se svoji mladší kolegyní jsme se dlouho domlouvaly, že si spolu zajdeme na večeři a popovídáme si o všem, co nás trápí. Domlouvaly jsme se dlouho, ale jednoho dne přišla opět rozzlobená na svého přítele a říkala,
že tentokrát se s ním už opravdu rozejde. Den blbec a ona trvala na tom, že tentokrát spolu jdeme na večeři, protože chce se mnou mluvit...
Nechala jsem se ukecat, v době socialismu nebylo tolik míst, kam by se nechalo zajít a v klidu pokecat. Hospody čtvrté skupiny, ty jsme ihned vyloučily, další přicházely v uvahu restaurace, kde na stolech byl bílý a neposkrvněný ubrus a všechno tam bylo předražené a nebo zapadnout do nějakého baru, kde je i za bílého dne šero a kde se nechá objednat něco k jídlu.
Den blbec pokračoval i pro mne. Po večeři a po chvíli, kdy jsem si myslela, že naši společnost rozpustíme a já půjdu domů k rodině, moje dvacetiletá kolegyně si po večeři dala pár skleniček vína a vůbec neměla náladu se se mnou rozejít. Také neměla náladu truchlit a rozhodla se bavit, a proto se z ničeho nic u našeho stolu objevil mladík, kterého sebrala cestou na toaletu.
"Že ti nebude vadit, když si k nám přisedne," a postrčila ho na židli k našemu stolu.
"Tvoje kolegyně se na mne mračí," dobíral si mne mladík. "Asi bych měl odejít. Nelíbím se jí."
"Líbíš se jí," přesvědčovala ho kolegyně a otočila se ke mne: "Řekni mu, že se ti líbí," poprosila mne.
"Nic proti vám nemám," souhlasila jsem, protože jsem zadoufala, že nyní bych mohla z tohoto prostředí vypadnout.
Kolegyně vyprskla smíchy: "Ona ti vyká, tykej mu, on je náš kamarád."
Vstala jsem, že se rozloučím, ale chytla mne za ruku.
"Ne, nemůžeš odejít a nechat mne tady s neznámým mužem," táhla mne zpátky na židli.
Tak jsem se těšila, že on bude moje propustka z tohoto baru, ale mýlila jsem se. Kolegyně se dobře bavila, ale já už vůbec ne. Mladík se mi nelíbil a on to cítil. Říkám mladík, ale on mohl být v mém věku, něco málo přes pětadvacet let.
Pokračovali jsme v zábavě, všichni jsme si tykali, a v půl desáté nám zaměstnanci v baru dávali najevo, že se bude zavírat a že už nenalévají. Kolegyně byla stále dobře naladěna a nechtěla se smířit s tím, že by se naše parta měla rozejít. S mladíkem flirtovala a on s ní, byla jsem jako páté kolo u vozu, a proto, když navrl, že s "dobře" načatým večerem můžeme pokračovat u něj doma, jsem předpokládala, že nyní je čas "vyklouznout" a vytratit se.
Omyl, kolegyně se do mne na cestě z baru zaklesla, nedokázala jsem se zbavit jejího těsného sevření a vytratit se.
"Nemůžeš mne tam nechat jít samotnou," držela se mne jako klíště.
"Zavolám ti taxíka, až se rozhodneš jít domů," odpověděl mladík na moji výmluvu, že později budu těžko chytat tramvaj.
Všechny moje výmluvy a námitky byly ihned rozmetány a z pevného sevření nebylo uniku. Šla jsem k němu do bytu jako na popravu, ale neznámý mladík zářil a hostil nás. Konečně se i on mohl napít, protože nás přivezl autem.
Jejich flirtování mne opravdu nebavilo, i když se opravdu k ničemu jinému neschylovalo, než ke slovíčkaření. Zvedla jsem se z křesla v obýváku, kde jsme seděli a odešla jsem do kuchyně, natočit si sklenici vody. Přemýšlela jsem, jestli jsem tam už dostatečně dlouho a mohla bych požádat o to taxi, když jsem za sebou zaslechla kroky. Otočila jsem se.
Mladík! Překvapil mne, nechápala jsem proč za mnou přišel do kuchyně.
"Udělala jsi chybu," zašeptal hlasem, ze kterého mi až v páteři zamrazilo.
"Zavolej mi taxi, už musím odjet," pohlédla jsem na hodinky na svém zápěstí, ale on opět zašeptal:
"Udělala jsi chybu, že jsi odešla z obýváku. Dala jsi mi dost času zabít tvoji kamarádku a tedˇ by jsi byla na řadě ty," zasmál se a dodal: "kdybych byl vrah."
Z toho, jak mluvil, mne přimrzly nohy k podlaze. Chvíli jsem nebyla schopna se pohnout.
"Nikdy neopouštěj svoji kamarádku, pokud jdete do cizího bytu, nerozdělujte se," dával mi rady pro příště, ale já jsem věděla, že už žádné příště s moji kolegyní nebude.
"Kdo jsi?" zeptala jsem se ho.
"Pracuju u kriminálky," odpověděl a šli jsme spolu vzbudit kolegyni, která v obýváku usnula na pohovce.
"Co tam děláš?" zajímalo mne.
"Vrátného," zasmál se, možná, že byl o něco starší než vypadal.
Možná, že nepracoval u kriminálky a byl normální psychopat, který se tentokrát rozhodl nás nezabít, nevím, ale určitě nám zavolal taxi a s kolegyní jsme odjeli v pořádku domů.
