Vojna není kojná,

náš syn si tohoto faktu byl vědom a už rok před nástupem na vojnu, důrazně odmítal jakoukoliv vojenskou službu. Válka nebyla a rukovalo se pouze na rok, stále můj manžel a jeho otec, byl názoru: Co tě nezabije, to tě posílí

a rok vojny je brnkačka, proti tomu jakou vojnu měl on v sedmdesátých letech. 

Náš syn založením pacifista /kdo je pacifista asi všichni víte, ale pro oživení: "Pacifista je člověk, který se řídí ideologií boje proti násilí, předcházení válce, nastolení míru, boje proti krveprolití, aby je zcela odstranil. Pacifisté se spojují v mírových hnutích, jejichž protimilitaristické názory jsou zaměřeny na odstranění praktik řešení politických konfliktů válkou." /

Náš syn se v žádných protimilitaristických hnutích neangažoval, ale odmítal vzít zbranˇ do ruky a střílet z ní. Nebylo to kvůli žádné víře, prostě se mu hnusilo jakékoliv násilí, doma ho zažil jako kluk dost a dost. Vypěstoval si v sobě odpor k jakémukoliv násilí, ve škole neustále obhajoval malé a slabé kluky, proto nosil ze školy poznámky stylu: opět se popral a kvůli tomu měl dvojky z chování. Učitelka si nechtěla nechat vysvětlit, že jenom toho slabého kluka bránil, aby mu neubližovali.

Náš syn byl vůbec ve škole takové "zlatíčko". Doma ušlápnutý a ustrašený z táty, ale ve škole neměl strach něco říči. Přihlásil se, aby soudružce učitelce doplnil znalosti, že Západočeský kraj neosvobodila Ruská armáda, ale Americká, velké mínus pro celou naši rodinu, co ho to učíme. Pokud nějaký učitel špatně klasifikoval žáka, tak se také přihlásil a vysvětlil učiteli, že na pětku by musel dotyčný žák mlčet, ale on má nějaké znalosti, pětku si žák nezasloužil a měl by ho překlasifikovat. Nebyl užasnej, ten náš kluk? Uplný Kozina i Jánošík v jedné osobě, ale kdo měl stále do školy běhat? Můj ex do školy nechodil, říkal, že by syna určitě přizabil, že jemu stačí poznámky v žákovské a dvojka na vysvědčení.   

Syn byl tvrdohlavá palice a pral se jenom v nejnutnějších případech, protože založením byl pacifista. Sliboval, že půjde dělat do nedalekého důchodˇáku místo vojenské služby. Se mnou to bylo lehké, já bych svému "mamánkovi" papír podepsala, ale jeho táta se zabejčil. Bylo to jeho poslední gesto, kdy ještě mohl rozhodnout o tom, co syn bude a nebude dělat. A tak syn musel narukovat. 

Prošel výcvikem a potom mu dali na starost celou kuchyni, protože na nic jiného se nehodil, spíše: nechtěl hodit. Jeho názory na zabíjení se nikdy nezměnily a byl ochoten na toto téma diskutovat i s majorem, který objížděl vojenské posádky. Diskuzi se nevyhýbal, ale oni nechtěli diskutovat s ním:

"Zavřete ho v kuchyni, nebo ho dám do vězení a nebude vám mít kdo uvařit," zařval major. Od té doby, kdykoliv měl přijet nadřízený na kontrolu, syn byl zavřený v kuchyni a nevylézal.

Až na konec vojenské služby mu major řekl: "To si oddychnu až ty vypadneš, kdybych tady měl takových vojínů víc, tak se zblázním."

Ano: vojínů, náš syn jako jediný a patřičně hrdý na to, že on opravdu nikdy nebyl povýšen. Vojenskou službu začal a také skončil se stejnou hodností: vojín. 

No, nebyl ten náš syn takové zlatíčko???