Otázkou mě překvapil, ale když jsem si všimla jeho náměsíčných pohybů, bylo mi jasné proč se ptá. Oblečený byl do černé barvy. Džíny, triko, kabát i jeho vlasy měly havranní černˇ. V této černi zářil jeho křídově bílý obličej
s lehce, černě podmalovanýma očima.
"Co říká na tvoji insomnii doktor?" zeptala jse se zučastněně. Věřila jsem mu insomnii, vypadal tak nezdravě, že bych mu uvěřila i jiné nemoci.
"Odkud jsi?" zeptal se, když zaslechl můj akcent. Udělal pohyb s rukou, a tak jsem si všimla na hřbetě jeho ruky až k ukazováčku, měl sedřenou kůži do masa. Jako když někde ztratil balance a chtěl se něčeho zachytit.
"Co ti řekl doktor?" zopakovala jsem otázku.
"Mám prášky na spaní," odpověděl neochotně. Prášky jsem mu věřila, ale jestli byly opravdu na spaní, o tom by se možná nechalo pochybovat.
"Prášky?" zopakovala jsem po něm, "A co takhle cvičit jsi nezkoušel?"
"Exercise?" zopakoval udiveně a podíval se na mě, jako kdyby řekla sprosté slovo.
Mile jsem se usmála, nechtěla jsem, aby si myslel, že ho provokuju. Věděla jsem, že se svoji bílou pletí určitě ven a na sluníčko vůbec nechodí.
Přesto jsem přikývla a řekla:
"Zastavit počítač a jít si ven zaběhat," a abych dodala svým slovům váhu, tak jsem ohnula ruce v lokti, lokty přitiskla k tělu, dlaně sevřela v pěst a naznačila pohybem předloktí běh.
Samozřejmě, že jsem nikdy neběhala, ale rady dávat umím. Také jsem viděla pár běžců v televizi.
Mladík s insomniou se na mě překvapeně díval a asi si myslel, že jsem sletěla z Měsíce a nebo z jiné planety.
"Znám pár lidí z Cech," řekl mi, asi aby mi uděl radost, když jsem se tak snažila ho zachránit. "Jsou moc hodní,"
Přestala jsem "běhat". OK, změna tématu.
"To jsem ráda, že máš dobré zkušenosti s Cechama."
"Jaké je tam tedˇ počasí?"
"Zima."
"Sníh?" zajímal se.
Přikývla jsem.
"To musí bejt krásný. Chtěl bych vidět Prahu. Pozdravuj Cechy," rozloučil se a náměsíčním krokem odcházel.
Vím, nepomohla jsem mu, ale alesponˇ jsem se pokusila.
