Vzpomínám si na návštěvu, kterou měl brácha kolem roku 1984 z Anglie. Ten člověk nebyl gurmán, to byl barbar. Na talíři jsme mu předložili maso s omáčkou a našima vyhlášeným a dobrýma českýma knedlíkama.
On snědl nejprve maso s omáčkou a potom se dusil knedlíkama. Nešly mu do krku a nepomohlo, že jsme mu vysvětlovali a ukazovali, jak se naše knedlíčky obalí v té omáčce a krásně změknou a do krku kloužou uplně samy. On byl naprosto nepoučitelný a žalostný případ. Stejně jedl zelí s masem a suché knedlíky nechal na talíři. Za to řížečky do něho padaly a nepřikusoval k nim ani brambory.
Můj první americký manžel také českému jídlu moc nedal. Nejraději měl hamburgery a nepomohlo ani, že tři roky žil v Berlíně. Německou kuchyni si neoblíbil, nejspíše jim v amerických kasárnách nejčastěji připravovali hamburgery.
Vadilo mi, když jsme šli do lepší restaurace a on si dal: hamburgera. Divila jsem se, proč si ho nedá v Mc Donaldu, tam je o něco levnější. Prý v restauracích dělají lepší hamburgery. Dodnes je mi záhadou, co se nechá zkazit na mletém masu, do kterého se nic nepřidává a pleskne se pouze na grill.
Můj druhý americký manžel se ukázal v uplně jiném světle. Omáčky i knedlíky miluje. Gulášek svíčková a knedlo, zelo vepřo, o tom ani nemluvím. Nepohrdne ani slovenskýma haluškama, švagrové máma pocházela ze Slovenska, a tak se u nás připravují i halušky.
S čím jsem se manželovi nezavděčila byly zavináče.
"Ty jíš syrové ryby?" podivil se, protože mě zná a ví, že na sushi bych nikdy nešla.
"Syrové," zopakovala jsem překvapeně. "Vždytˇ byly naložené." a dále jsem si pochutnávla na našich dobrých zavináčích.
Ani slané rosoly mu nechutnají. V Americe se prodává je-llo, které je sladké a nejčastěji obarvené potravinářskými barvami. Ta slaná chutˇ rosolu, ve kterém je například šunka, ve které je zabalený bramborový salád, to není jeho oblíbená chutˇovka.
Miluje ohřáté párečky: "Dáme si k večeři párky?" zeptala jsem se ho před několika týdny, když jsme byli v Cechách.
"A máš k nim tu dobrou omáčku?"
Překvapil mě a usilovně jsem přemýšlela, kdy jsem dělala k párkům omáčku. Vlastně: nikdy.
"Takovou žlutou..." pokoušel se mi napovědět, když viděl, že se marně snažím vzpomenout.
"Zˇlutou?" opakovala jsem po něm a šla jsem k lednici, odkud jsem vytáhla českou plnotučnou horčici.
"No, to je ona, to je ten sauce," radoval se, že jsme se domluvili tak rychle.
Jí párky s horčičí a potom se vezme lžičku a ještě si dá dvě lžičky, té dobré omáčky, jen tak samotné. On je schopen jíst horčiči se lžičkou a museli jsme si koupit českou plnotučnou horčici sebou do Ameriky.
Jsem ráda, když cizinci umí ocenit naše dobré české jídlo, protože i já naše jídlo miluju.
