V týdnu "T", den "D" a hodině "H" jsem usoudila, že při své dovolené v Cechách navštívím praktického lékaře. Vybrala jsem si ordinaci blízko místa, kde jsme s manželem byli ubytováni.
Očekávala jsem čekárnu plnou babiček a dědečků, jak jsem vždycky čítávala, že staří lidé si v Cechách chodí k doktorům popovídat. Příjemné překvapení, přede mnou byla pouze jedna pacientka, asi čtyřicetiletá žena.
"Fajn. Budu brzy na řadě a ještě stihnu přijít včas na schůzku se svoji kamarádku E. B." zaradovala jsem se a s manželem jsme se posadili na tvrdé lavici.
Přece jenom jsem se dočkala, po chvíli se přibelhala důchodkyně. Poznala jsem ji podle toho, že neustále naříkala a svěřovala se nám, že si jde pouze vyzvednout léky pro manžela. Ctyřicetiletou ženu však její hekání a bědování neobměkčilo a jakmile sestřička otevřela dveře a řekla: "Další", zaplula se sestřičkou do ordinace.
Tak jsme s manželem zůstali s důchodkyní o samotě. Manžel česky neumí, a tak jenom já jsem se dozvěděla, že stará žena je po operaci kyčle a vadí ji sedět, chodit, stát a vůbec existovat, protože doma na ni čeká manžel, který se nemůže pohybovat. Vnučka ji sem hodila autem a čeká na ni v autě před budovou lékařské ordinace.
S důchodkyní jsme měly dost času si popovídat, protože čtyřicetiletá žena byla v ordinaci hodinu. HODINU, to už omdlévala nejenom "důchodkyně", ale i já s manželem. Věděla jsem, že schůzku se svoji kamarádkou E. B. nestihnu, a tak když po "hodince" na mě přišla řada, otočila jsem se k důchodkyni a přívětivě jsem ji vyzvala :
"Tak, jděte, když chcete jenom napsat přášky pro manžela."
Radostně si poskočila, jak jí to vyměněný kloub dovolil a místo mě zmizela v ordinaci. Měla jsem skvělý pocit z dobrého skutku, který se mnou manžel nesdílel, poposedl na tvrdé lavici a zavrčel:
"To nemyslíš vážně."
Myslela. Dobrý skutek se počítá, ne? Cekali jsme další půl hodinku než důchodkyně vypoví doktorovi svoje zdravotní problémy a manželovo zdravotní problémy. Když odcházela, radostně na mě zamávala papírkem, na kterém měla nejspíš předepsané léky. Také jsem jí zamávala, i když jsem měla chutˇ na ni zahrozit a říct jí:
"Příště už mi nelži. Byla jste tam půl hodiny,"
Naštěstí další pacienti nepřišli, a tak jsem i já mohla vstoupit do ordinace českého lékaře.
