Volala jsem kamarádce v Čechách. V unoru měla kovid a nyní je u ní doba pokovidová. Říkala, že v jejich městečku, které má něco přes pět tisíc obyvatel, snad každý onemocněl kovidem. Souhlasila jsem, vím, to, vím.
V městečku, kde kamarádka bydlí, shodou okolností bydlí i moje pětadvacetiletá vnučka, a od ní vím, jak najednou onemocněla celá jejich rodina, což je sedm osob. Koronavirus tam řádil neuprosně.
"Ale nyní jsme uzavřeni, postěžovala si kamarádka. Pokud chci vyjet do sousedního města, tak musím mít propustku. A já vyjíždím často, protože jsou v těchto měsících učetní uzávěrky."
"Pamatuješ za dávných dob, kdy existovaly padací mosty.?" zeptala jsem se a pokračovala, " Tam také musel každý předložit nějaký věrohodný dokument, aby byl vpuštěn do města. Ale tenkrát to bylo, aby se tam nedostal žádný narušitel. "
"Tak ty věrohodný dokumenty, ty já si píšu, pokud tam potřebuju jet. Ale taková zajímavá věc je, že mezi naším městečkem: uzavřené zony a mezi vedlejším městem je několik metrů země NIKOHO. To je usek, než je opět cedule při vstupu do města: uzavřený usek. A já jsem si v té zemi: NIKOHO, hrála s policií na honěnou.
Jela jsem po silnici a opustila jsem povolenou zonu našeho městečka a policie stála u cedule vjezdu do vedlejšího města. Viděla jsem, jak se připravují, že mě zastaví. Ale já jsem z této zony: NIKOHO, odbočila na lesní cestu do prava. S tím nepočítali a asi jsem je zmátla, mysleli si, že jim chci ujet, naskočili do auta vystřelili za mnou. A já jsem si klídˇo pídˇo po pár metrech zastavila, otevřela jsem zadní dveře a vypustila jsem Ríšánka."
Ríšánek je její obrovský hafan, který se jel proběhnout do lesa v uzemí NIKOHO.
"Policie, když viděla pejsánka, tak auto otočila a jela zpátky. Myslela jsem, že až pojedu zpátky, že si opět zahrajeme na honěnou, ale ono ne. Už tam nebyli:" sdělila mi smutně.
"S policií si nehraj," varovala jsem ji.
"Vždytˇ člověk tady musí mít nějakou zábavu, jinak by se zbláznil," posteskla si a rozloučily jsme se, že si opět brzy zavoláme.
