Spisovatelka, aneb když talent chybí, #metoo

Byla jsem na mateřské, můj manžel stále někde v trapu a v televizi dva programy. Nedalo se dívat ani na jeden. V tuto dobu jsem se rozhodla, že napíšu román. Vlastně to měl být nevinný dívči románek, jako psával Stanislav Rudolf.

Hotový rukopis jsem zabalila a hrdě poslala do nakladatelství pro děti a mládež.

"Vaše hlavní postava je postelnička těžkého kalibru," odpověděla mi Marie Formáčková a hodila mi tímto   rukopis na hlavu.

Předběhla jsem dobu. Nebylo populární psát o holce, která měla mimino a neměla k němu tátu. O holce, které se narodilo dítě, se kterým si nevěděla rady, protože sama ještě byla dítětem

Za socialismu jsme se tvářili, že každá rodina perfektně funguje a problémy, kdy děti mají děti, neexistují.

Postelnička? Usoudila jsem, že možná nakladatelství pro dospělé je to pravé  a zaslala do jednoho z nich svůj rukopis. Omluvili se: věková kategorie - 18ti letá hrdinka, prostředí - škola, měla bych oslovit nakladatelství pro děti a mládež. Tam jsem už byla, ale do nakladatelství jsem to nenapsala. Jejich odmítnutí jsem vzala jako hotové.

Oslovila jsem další nakladatelství. Světě div se, prišel mi dopis od jistého pana spisovatele, kterého jmenovat nebudu, už je po smrti. Napsal mi, že by si rád se mnou o tom, co jsem napsala, promluvil. V té době nebyl počítač, internet, skype, musela jsem se vydat do Prahy. Mohla jsem přijet tehdy, až mi rodiče  budou ochotni pohlídat syna.

V pátek odpoledne, mě pan spisovatel čekal na autobusovém nádraží. Byla jsem překvapena, že jsme nešli do redakce, ale do baru.

"Alkohol nepiju," řekla jsem mu. Myslel si, že se mnou bude větší legrace? Nebyla!

Před půlnoci jsem řešila situaci, jestli mám jet na autobusové nádraží a čekat tam do rána na autobus, nebo bude lepší, když půjdu přespat k němu do bytu. Byl už značně ovíněný a chtěl v sobotu pokračovat v rozhovoru o mém rukopisu. Ujistil mě, že místnost, kde budu spát, se nechá uzamknout. Nelhal.

Ráno, to bylo hrozné ráno. Naše setkání se v podstatě zvrtlo v groteskní situaci, ze které jsem chtěla opatrně vycouvat. Tak opatrně, abychom se ani jeden necítil trapně ani ukřivděně.

Popadla jsem svůj rukopis a uháněla na autobusové nádraží.

Jsem tvrdohlavá, já knížku vydám, kdyby čert na koze jezdil a navštívila jsem další nakladatelství. Byla jsem překvapená vstřícností redaktorů a šéfradoktora. Kristýna se mnou měla spolupracovat na změnách. Náš hlavní cíl byl dostat do mého rukopisu více optimismu. Ani nevím, jak se k nám přípletl další redaktor. Liborovi bylo něco přes třicet, štíhlý, vousatý, veselý, charismatický. 

"Proč píšeš tak vážně, když je s tebou taková legrace?" ptali se oba, a já jsem pracovala na tom být vtipná i ve svém rukopise.

Kdo mě pouze znervoznˇval byl šéfredaktor. Seděl v proskleněné kukani, odkud nás sledoval, pozoroval a připadalo mi, že jeho pohledy jsou stále méně a méně přátelské.

Kristýna i Libor mě ujistili, že on mi vlastně moc fandí, a pokud dám dohromady optimistický konec, tak mi kniha vyjde.

Upravila jsem konec románu a dodala jsem tam tolik optimismu, že to ani vic s mým pesimismem nešlo. Vyrazila jsem do nakladatelství, ale tam nikdo nikde. Jenom šéfredaktor seděl v prosklené kukani.

"Přijdu zítra," chtěla jsem se rychle vytratit.

"Rád bych si s vámi promluvil," zadržel mě, sebral s Kristýnina stolu můj rukopis a zavřeli jsme se spolu v proskleněné kukani. Bála jsem se ho a nevěla proč. Přesto jsem se snažila usmívat na toho postaršího, přitloustlého, proplešatiletého chlapíka. 

Bála jsem se ho a měla jsem správné tušení. Soudruh šéfredaktor se obnažil. Nemyslím fyzicky obnažil, jako to udělal Mr. Weinstein z Hollywoodu. Ten rozevřel před hollywoodskýma hvězdičkama svůj župan a ukázal jim své nevysportované, povadlé tělo a "malého" kašpárka, se kterým jim sehrál velké divadlo. Tak velké, že na to spoustu hollywoodských hvězdiček nezapomnělo ani po třiceti letech.

Ne, soudruh šéfredaktor neměl na sobě župan, on se obnažil psychicky. Vylil na mě celý kýbl špíny.

"Zapletla jste se špatnou osobou," řekl uvodem.

Očekávala jsem, že se budeme bavit o mém rukopisu. Očekávala jsem uplně jiný rozhovor.

"Zapletla?" nechápala jsem.

Asi ho rozčílilo, že hraju pitomou.

"Já, rozhoduju jaká knížka vyjde," zařval. "Já o tom rozhoduju a Libor vám bude k ničemu," pokračoval zvýšeným hlasem.

Věděla jsem, že nemá cenu mu odporovat, byl v ráži.

"Pozoruju tě! Flirtuješ! Provokuješ!"

Chytala jsem slovala: provokuju? Myslel Libora nebo sebe? Na kladení otázek nebyl čas.

"Krátký, obtažený sukně, myslíš, že ti Libor pomůže," zařval opět.

Neodporovala jsem a on najednou ztichl. Nastalo trapné ticho, věděl, že se choval jako žárlivý manžel nebo milenec? Nebyl ani jedním. Nebo až tak daleko se se mnou ve svých představách dostal?

Cítila jsem se jako cár hadru, se kterým vymetl celou redakční podlahu. Ráda bych tiše vycouvala, už nekřičel. Mlčel. Ale nebylo to jako v Praze, kde inteligentni pan spisovatel nepřekočil určitou mez. Soudruh šéfredaktor byl hulvát.

"Tak já půjdu," řekla jsem se stoickým klidem. Jsem trénovaná, manžel je také agresivní hulvát.

Se stolu jsem sebrala svůj rukopis, dříve než stačil něco říct, jsem bouchla dveřma a zmizela.

Za pár dní volala Kristýna. Séfredaktor jí řekl, že jsem si rukopis odnesla, protože nechci změnit konec knihy.

"Nerozmyslíš si to? Optimistický konec by byl perfektni."

"Pro mně nejsou optimistické konce," řekla jsem jí.

"Zase pesimismus," vyčetla mi. "Pokud se rozmyslíš, zastav se u nás v redakci."

Už nikdy jsem se nesetkala s Kristýnou, Liborem ani šéfredaktorem. Konec a nebyl optimistický, rukopis jsem hodila do šuplíku.  Kdybych měla talent, rukopis by mi vydali a nezacházeli se mnou jako s hadrem.

Asi pětadvacet let jsem nenapsala ani řádku, tak moc mě bolelo zjištění, že jsem uplně bez talentu.