Šikana

Potkala jsem po dlouhé době Marii, kráčela zamyšlená s hlavou skloněnou. Ženskou, kterou jsem znala jako optimistickou a sebevědomou, se ulicí unaveně táhla a připadalo mi, že se snaží být neviditelná.

Marii znám spoustu let, a proto ji, i v jejích skoro šedesáti letech, neustále vidím jako mladou holku, kterou jsem před mnoha lety potkala a staly se z nás kamarádky. Musím si připustit, že stárneme všichni a na Marii se blížící šedesátka nějakým smutným způsobem podepsala.

"Marie," zavolala jsem na ni, protože by se mne jinak nevšimla. Zastavila se a rozhlédla. Potom se smutně usmívala, když jsme jedna k druhé pospíchala.

"Co je holka? Nehledíš nalevo ani napravo," pobídla jsem ji k vyprávění, když jsme se přátelsky objaly.

"Nebudeš mi věřit odkud jdu," povzdechla si a v hlase zazněla tíha. "Z kriminálky," zašeptala, aby ji nikdo z okolí nezaslechl.

"Co se stalo, že docházíš na kriminálku?" optala jsem se zučastněně i zvědavě. Marie a její rodina byla vždycky bezproblémová, co si pamatuji, nikdy nikdo z její rodiny ani sourozenců neměl problém s policií, natož s kriminálkou. Stejná situace ze strany jejího manžela, nikdy jim policie neklepala na dveře, a jeho jsem znala od dětství.

Situace s kriminálkou mi spíše připadala usměvná, než vážná, její rodina nikdy nemohla provádět něco, co by bylo protizákonné, a proto jsem zavtipkovala: "Copak, vaříte drogy?" svému vtipu jsem se zasmála jenom já, protože její svaly v obličeji ztuhly a v očích se jí objevila hrůza.

"Ty se tomu směješ, ale ta baba na nás podala opravdu udání, že doma vaříme drogy a ten smrad z drog se k nim přes zásuvku šíří do bytu..." začala mlít Marie páté přes deváté, a nebo mne její slova tak šokovala, že jsem si je nemohla  v hlavě přebrat.

"Co to povídáš? Přes jaké zásuvky, to je přece hovadina a jaká baba vás obvinila, že o tom nic nevím...?" hrnula jsem na ni otázky. "Takovou vážnou věc a ty mi ji nezavoláš, pojdˇ, tady je cukrárna, dáme si nějaký dort a kafe."

Opravdu v ulici byla malá cukrárnička, a tak jsme se posadily venku na zahradu a daly si něco na smlsnutí, aby nám život nepřipadal až tolik těžký a tíživý.

"Začalo to už asi před dvěma lety..., ale my v tom domě, kde je čtyřiadvacet bytovek, bydlíme nějakých pětatřicet let. S většinou lidí se dobře známe a lidi znají nás, a ta sousedka pod námi tam také bydlí pětatřicet let, akorát je starší, než jsme my. Bydlí tam, ale nikdy jsme se s nimi nebavili, přátelsky jsme se zdravili, až do doby, kdy začaly ty opravy v domě. Zasklívali v celém domě lodžie, a to byl neustále rámus, za který přece naše rodina nemohla," pokrčila rameny Marie a já jsem ji dala za pravdu. Pokud si odsouhlasili obyvatelé celého věžáku zasklení lodžií, nelže vinit Mariinu rodinu.

"A tak tehdy začala baba pod námi docházet na policii a stěžovat se na neustálý rámus. Do toho během covidu se manžel rozhodl, že vyhodíme starou ložnici a on vyrobí nové postele a vestavěné skříně. Tak to jsme trochu rámusu dělali, ale nikdy v noci," zapřísáhla se Marie. "S řezáním nebo vrtáním jsme končili už v osm hodin. Manžel nadával, že kvůli té bábě se bojí v bytě i projít, hned nám mlátila do radiátorů. Nebo její manžel na nás chodil zvonit a ona stála pod schody a řvala na nás..."

Vylézaly mi oči z důlků, co se může stát hodným a bezproblémovým lidem, a asi právě proto, že jsou až moc slušní a hodní, tak si na ně každá bába troufne.

"Ložnice byla hotova a najednou, v minulém roce, u nás zvonila kriminálka. Museli jsme je pustit dovnitř. Vyslýchali nás, kdo v bytě bydlí a podobně, naprosto matoucí otázky. Nechápali jsme proč máme odpovídat a bába pod námi už nenavštěvovala městskou policii, ona zašla rovnou na kriminálku. Že v tomto bytě s manželem nebydlíme, že jsme si ho přestavěli na dílnu a vyrábíme nábytek na prodej. Že náš syn..." 

Ano, s Marií a jejím manželem v třípokojovém bytě bydlí leta i syn, který se rozvedl.

"... náš syn nepracuje a vyrábí drogy, pro které k nám do bytu chodí drogoví díleři... Tak jsme jim vysvětlovali, že syn pracuje na směny a někdy, když jsou někteří pracovníci nemocní, tak on tam jako vedoucí, musí zůstávat až dvanáct hodin v kuse, aby směnu pokryl. Hlavně v době kovidu, oni neustále pracovali, u nich zavřeno nebylo. Takže se opravdu může zdát, že se přes den pohybuje venku a nemá zaměstnání. Dali jsme jim adresu jeho zaměstnavatele, aby si to ověřili." vysvětlovala Marie překotně a lžičkou štˇouchala do čokoládového dortíku. Bylo vidět, že nemá ani náladu si něco smlsnout.

"S manželem máme chatu, na jaře až do podzimu tam odjíždíme v pátek a vracíme se v neděli večer. Vozíme tašky, převážíme hadry a jídlo, někdy materiál, protože i tam neustále něco vylepšujeme, takže se paní může zdát, že se neustále někam stěhujeme.

Kriminalisté se nám omlouvali, ale budeme muset přijít k výslechu, protože jinak s paní, žijící pod námi ,pokoj nebude. I my jsme to viděli, protože ona neustále na nás bušila, i když jsme nic nedělali, až topení nadskakovalo. A to víš, syn má dvě děti, které k nám ob týden vodí, a děti jsou děti, nemůžu jim neustále říkat: neběhej, neskákej, stejně běží a stejně skočí," povzdechla si Marie.

"Byl výslech a bude už klid?" zeptala jsem se s nadějí.

"Byl výslech už minulý rok. Ona tam na mne řvala, že jsem coura a že by si o mne neotřela ani boty," zamáčkla si Marie slzičku. Marie a coura? Marie a nepořádná? To se musela kriminálka podivovat, když do doupěte, kde se prý vaří drogy, vstoupili. Marie má vždycky všechno naklizeno, vyrovnáno, protože i její manžel je uklízecí "týpek". Oba žijí pro rodinu a jeden pro druhého, ona pomáhá jemu a on jí, naprosto vzorné manželství přes pětatřicet let. 

"Museli ji tam okřiknout, jestli mne nenechá mluvit a bude neustále vykřikovat, tak ji odvedou a zavřou, takže potom přestala."

"Ona není až tak bláznivá, když ví, že musí přestat kecat, aby ji nešoupli za mříže," odhalila jsem babu jedovatou.

"No, a co tedˇ? Bude klid?"

"Není klid. Ona se nespokojila s krajskou kriminálkou, ale letos se obrátila až na tu nejvyšší, a tak tedˇ naše krajská kriminálka musí znova vyšetřovat a podat důkazy o tom, že žádné nařčení nebylo pravdivé. Syn se ptal, jestli když jsme byli neprávem osočeni, jestli nás vymažou ze seznamu, ale řekli mu, že ne. Že tam budeme mít záznam nastálo, atˇ jsme vinni či nevinni. To je hrozná představa. Takže "naši" kriminalisté nás navštívili opět dneska. Znova výslech, znova zápisy, táhne se to už asi dva roky a není tomu konec, dokonce mi naznačovali na kriminálce, abych si na babu dávala pozor, že mne může někde nečekaně přepadnout a zautočit. Zkoušeli zavolat sanitku, že je magor, ale sanitáři přijeli a odmítli ji odvézt, že kvůli tomu, že blábolí nesmysli, ji nemůžou odvézt do nemocnice...Neřešitelná situace," povzdechla si Marie.

"Ale vy jste vlastně i v nebezpečí.. Měli byste ji zažalovat pro nactiutrhání. Požadovala bych takovou částku, aby museli prodat byt, a vás vyplatit..." ozvala se ve mne pěkná bestie.

"Jo, a budeme se s nimi tahat donekonečna. Chceme, aby to už skončilo..."

"To neskončí, protože na hrubý pytel platí jenom hrubá záplata," vysvětlila jsem ji, protože i já jsem měla zkušenost z dětství, ale o tom jindy.

"A co dál?"

"Nevím, poradili nám, abychom volali policii, když začne vychylovat, ale jak můžeme volat policii, když nám mlátí do topení?" zeptala se Marie.

"To vypadá na opravdu neřešitelnou situaci," souhlasila jsem s ní. "A také nebezpečnou, nechodˇ po schodech a nepřibližuj se k ní nadosah," poradila jsem ji.

"Ty jsi jako ty kriminalisté. Jako kdyby musela něco opravdu provést, aby od ní byl pokoj."

Domů jsem šla i já se svěšenou hlavou a přemýšlela jsem, jak jim pomoci, když zákony jsou na takové bezohledné a nebezpečné lidi krátké.

Nic jsem nevymyslela.