Nešiju, protože prvně a naposled jsem seděla u šicího stroje asi před čtyřiceti lety. Tehdy, ve dvaceti, jsem si myslela, že si na sebe ušiju slušivou blůzičku. V obchodech s konfekcí bylo koncem sedmdesátých let minulého stoleti
houbelec k sehnání. Zakoupila jsem si proto bavlněnou látku a hurá na blůzku. Nejdříve jsem si ji nastřihla, žádný nákres jsem nepotřebovala, byla jsem borec. Jen tak od oka jsem nastřihla látku a byla jsem překvapena, že výstřih budu mít až hluboko pod prsama. Na chvíli jsem váhala, jestli bych si tento hluboký výstřih neměla nechat. Nejenomže počasí bylo krásné, slunečné , ale já jsem v té době kojila syna. Chození s hlubokým výstřihem by bylo docela praktické, nemusela bych se stále vysvlékat a oblékat. Hluboký výstřih skoro až u pasu jsem i přes tyto kojící výhody zavrhla. Látkou jsem mrskla do kouta a stříhala jsem znova a opatrně. Výstřih nebyl tolik hluboký a těšila jsem se, až si sednu na chalupě u šumavské babičky k šicímu stroji a blůzičku si sešiji dohromady. Babiččin šicí stroj byl stařeček předválečný, ale byl to jediný šicí stroj v naší rodině.
V sobotu jsmme se přihrnuli na chalupu a já jsem pospíchala k šicímu stroji. Nejdříve jsem zklamaně zjistila, že u stroje potřebuji vyměnit bílou nit za černou. Babička měla ve stroji nataženou nitˇ bílou a ta by na moji halence přímo zářila.
Posadila jsem se radostně k šicímu stroji a zavolala jsem na babičku: "Babi, jak se tady přemění ta nitˇ?"
"Jaká nitˇ," nepochopila ihned šumavská babička, protože sedět u šicího stroje mě ještě nikdy neviděla. Našla mě po hlase a byla překvapena, ale vůbec ne radostně.
"Prosím tě, co tady chceš šít?" zeptala se tak trochu rozmrzele, že se chystám rozbít jejího starého dědečka předválečnýho.
"Blůzu," mávala jsem hrdě nastříhanou látkou.
Asi předpokládala, že začnu polšátem nebo něčím podobným, ale já jsem se ihned vydala na dráhu disájnerky. Podívala se na můj nástřih a bylo ji všechno jasné. Pochopila to, co já jsem ještě neviděla, že ze mne nikdy žádná švadlena nebude, natož disajnérka. Moje babička si stříhala a šila sama na sebe, byla samouk, pro nikoho nešila, protože se neodvažovala, ale můj výtvor ji naprosto uzemnil.
"Měníme nítě, šiju blůzu," elán se ze mne jenom sršel. A čím víc já jsem byla plna elánu, tím víc moje babička byla nedůvěřivá.
"Jdi od toho, vždyTˇ ani nevíš, jak se s mašinou zachází. To je ještě stará mašina, po mamince a ty mi ji rozbiješ a já už na ni nikdy nic neušiju,"naříkala šumavská babička neštˇastně.
Milovala a opatrovala si svůj šicí stroj víc než vztah s vnučkou, tedy se mnou.
Zvedla jsem se rozmrzele, protože jsem viděla, že se moje blůzka v modní doplněk nepromění. Babička měnila nitˇ v šicím stroji a moje maminka na mě nenápadně mávala z kuchyně:
"Pojdˇ sem," kývala na mě. Vydala jsem se za ní do kuchyně. "Domluvím to s paní Fridrichovou, ona ti něco ušije a bude to pěkný, ne jako tenhle hadr," ukázala maminka opovržlivě na můj výtvor, který jsem držela v ruce. Moje první a poslední umělecké dílko.
"Podívej, babi tě k šicímu stroji nepustí, ani mě k němu nikdy nepustila. Bojí se, aby ho nikdo nerozbil, Je to jediná věc, o kterou se tolik bojí, a tak k němu chodit nebudeme,"
"Koupím si nový šicí stroj," byla jsem rozhodnuta vydat se dráhou švadleny.
"Ještě si to rozmysli, zaběhneme k paní Fridrichové," přesvědčiovala mě maminka.
Můj první disájnový pokus o halenku nevyšel, a tím skončila moje energie naučit se šít. U šicího stroje jsem tedy ve svém životě seděla přibližně pět minut a bylo to prvně a naposledy.
Šiju, šiješ, nešiju. Moje snacha má doma spoustu šicích, entlovacích a vyšívacích strojů, takže mi ušila tři roušky, špatně se v nich dýchá, nemůžu už tolik kecat, jak jsem byla zvyklá, a tak ponejvíc sedím doma. Sedím doma a čekám...
Jednou to pomine?
