ˇRekl mi v rychlosti kolega, když mě míjel. ˇSel na oběd a já jsem se věnovala zákazníkům. "Dají mi jiný druh chemoterapie, ale musím tam ležet. Je to tak silný, že můžu mít infarkt." vysvětlil.
Nevěděla jsem, co říct. "To je mi líto," znělo tak lhostejně a prázdně. Přesto jsem to řekla.
"Pokud ani toto chemo nezabere, tak mě pošlou domů. Zemřít."
Nečekal na moji odpovědˇ. Pokrčil rameny a pokračoval v chůzi. ˇSel na oběd. Ještě dýchal a chodil. Ještě žil. Ještě tomu nemohl uvěřit....
=====================================================
....a mě rozklepala zimnice. To, co řekl, mi připomnělo dobu nedávnou. Přesně devět let a osm měsíců.
"Nasadíme chemo, pokusíme se "TO" dostat pod kontrolu," řekl manželovi a mně doktor z onkologie.
Po čtyřech letech vyčerpávajícího boje, jsme začínali nanovo.
Doufali jsme.,Marně, chemo nezabíralo. "Objednáme vás k doktorovi," řekli na chemoterapii, a tak se i stalo.
Seděli jsme v čekárně, jako už tolikrát za ty čtyři roky. Přesto ten den, kdy jsme čekali na doktora, mi připadl otřesně šedivý. Dívala jsem se na manželův obraz, který visel v čekárně. Jestli mi všechny horkovzdušné balony, které na obraze namaloval, dodají trochu energie. Nedodaly.
Manžel namaloval obraz a peníze z obrazu šly na onkologii. Náš doktor obraz koupil a pověsil ho v čekárně. Za čtyři roky docházení na onkologii, jsme tam byli tak trochu jako doma.
Po chvíli, kterou jsme strávili v čekárně, nás sestřička odvedla do malé místnosti. Manžel si lehl na lehátko a já jsem se posadila na jednu z židlí, které stály u zdi. ˇCekali jsme na doktora, který stále nešel. Vstala jsem ze židle a postavila jsem si vedle manžela. Pohladila jsem ho po žlutém čele a držela ho za žlutou ruku. Měl chycená játra.
"Nechci zemřít," řekl mi. Stiskla jsem mu ruku. Co jsem mu mohla slíbit? Bylo mu padesát let a už čtyři roky jsme bojovali a trápili se...
"Přestanu kouřit," sliboval. "Udělám všechno, abych se uzdravil."
Byla to taková tíha ve mně, že jsem nemohla ani dýchat. Pustila jsem jeho ruku a postavila jsem se vedle okna. Dívala jsem se ven, potřebovala jsem nabrat sílu. Ale kde?
Venku před nemocnicí jezdila šedivá auta. Venku chodili šediví lidé v šedivých oblecích. Dokonce na šedivé obloze zářilo šedivé slunce. Celý svět totálně zešedivěl, ještě nikdy jsem nezažila takovou hroznou tíhu a beznadějnost.
Dveře se otevřely!
Konečně!
Naše spása: Doktor!
Náš dříve sympatický a kamarádský doktor vešel dovnitř, byl studený a neosobní...
Přistoupil k manželovi a tiše řekl:
"Víš, že máš rakovinu. Víš, že na rakovinu zemřeš..."
"Proč mu to říkáte?" Nebyla to otázka, to bylo vzteklé zasyčení, které jsem vydala od okna.
Doktor se na mě ani nepodíval a pokračoval. Musel dokončit svoje poslání.
"Máš tak dva, tři měsíce..."
"Jak to víte? Jste Bůh? Možná má tři a více let," rozčilovala jsem se.
Doktor se na mě podíval, neřekl nic a zmizel v šedivých dveřích.
Po jeho odchodu jsme s manželem mlčeli. Byli jsme jako zamrazeni, já u okna a on na lékařském lehátku. Takovou zprávu jsme slyšet nechtěli.
Tři sestřičky příběhly. Pomohly manželovi z lehátka, každá ho vzala z jedné strany pod paždí a podpíraly ho. Třetí sestřička šla za nimi a já... Já jsem se loudala až vzadu... Nemohla jsem se ani hýbat.
Na cestě k výtahu, na cestě k autu jsme s manželem osaměli, přesto jsme si neřekli jediného slova. Až u auta mi manžel řekl:
"Budu řídit." a vzal mi klíče od auta z ruky.
-------------------------------------------------------------------
Blížili jsme se mlčky k domovu.ˇSvagr s manželkou, kteří měli dům vedle nás, na nás mávali: "Zastavte, zastavte." Nechtělo se mi k nim jít, ale ani domů se mi nechtělo. Kam?! Nikam!!!
Nevím ani jak, s manželem nás rozdělili. Manžel byl s Betty venku a já jsem skončila se švagrem v kuchyni. ˇSvagr mi chtěl něco říct, ale já jsem si vedla svou:
"Přestane kouřit. Nasadíme džusy. Najdu léčitele..."
A švagr to vzdal. Vytratil se ven a do kuchyně za mnou přišla Betty. Chtěla mi něco vysvětlit, ale nedala jsem ji příležitost.
"Najdeme přírodní léčbu," přesvědčovala jsem ji.
"Nepomůže. Zbývá mu už jenom pár měsíců..." zakřičela na mě Betty.
"Proč i ty, Betty? Proč i ty, vždycky jsi byla na moji straně," naříkala jsem. "Ještě tady s námi bude několik let, uvidíš," slibovala jsem tvrdohlavě.
"Doktor volal," řekla Betty. Zaslechla jsem ji.
"Kdy volal?" zeptala jsem se znechuceně.
"Chvilku před tím, než jste přijeli."
"Doktor lže. Vzdal to. Nic nevi..." rozčilovala jsem se, že dokázal proti mě poštvat i švagra se švagrovou.
"Nick už má pouze pár měsíců..." řekla mi Betty.
"To říkal?" zeptala jsem se tiše.
Přikývla: "A ještě to, že se o tebe boji."
"On se bojí o mne?" kroutila jsem nechápavě hlavou. "Proč se nebojí o Nicka? Proč nezachráni jeho?"
"Nemůže ho zachránit. Chce zachránit tebe?"
"Mě?" opakovala jsem překvapeně. Proč se snaží zachranovat mě, když v nebezpečí je můj manžel.
"Musíš se s tím smířit. Není nic, co doktor může udělat a není nic, co bys ty mohla udělat. Vzdej to, přestanˇ se rvát ..."
"Jak můžu, Betty? Je mu pouhých padesát let..."
-------------------------------------------------------------------------------
Bylo to hrozné. Bezmocnost. Vina, že nejsem schopna nic udělat. Svět se kolem mě hroutil. Ne, já jsem se ještě nezhroutila. Ještě jsem si to nemohla dovolit. Přestala jsem chodit do práce a přes tři měsíce jsem se starala 24/7, den i noc.
---------------------------------------------------------------------------------
