Sestsettrojka zastavila před naším třináctiposchodˇovým věžákem. Dva muži v oblecích, kravatě a naleštěných polobotkách vystoupili z auta na naši pověstnou blátivou vozovku. Vyjeli do sedmého patra a zazvonili na zvonek.
Zazvonili na náš zvonek. Otevřela jsem dveře a jeden z mužů ihned zahlaholil:
"Cest práci,"
Lekla jsem se, až jsem jim málem přirazila dveře před nosem. Takovou návštěvu jsem nečekala.
"Dobrý den," pozdravila jsem skoro neslyšně.
"Můžeme dál? Abychom tady nestáli na chodbě," pozval se hovorný muž do našeho bytu.
Byla jsem doma sama se synem, který spal. Psal se rok 1978, doba hlubokého totalismu. Vůbec mě nenapadlo, že soudruzi možná vůbec nejsou soudruzi, ale gangsteři, kteří mě přijeli domů znásilnit, zabít a okrást.
Byli to soudruzi, lépe řečeno: soudruh a jeho řidič, určitě také soudruh. Neměla jsem na výběr, a tak jsem je pozvala na kafe. Usadili jsme se v obýváku a povídavý muž začal:
"Víme, že shánite školku," zatrnulo ve mě. Mají snad soudruzi křištˇálovou kouli, protože jak jinak by věděli, že sháním zaměstnání jenom v podnicích, které mají svoji vlastní školku. Bez školky nemůžu jít do práce.
"Jeden nejmenovaný podnik nám dal o vás vědět," vysvětlil muž a já jsem se uklidnila. Zádná křistˇálová koule, žádné věštění, jenom nějaký podnik, kde jsem se ucházela o práci, mě prachsprostě "bonznul".
"Nabízíme vám školku pro syna a pro vás místo referentky," překvapil mě. Myslel si, že radostně? Tak to se mýlil, nevěděla jsem co jim mám odpovědět. Kdyby to nebyla Komunistická Strana Ceskoslovenska, která mi nabízela práci a školku, tak bych určitě výskala radostí, ale takto. Co říct? Naštěstí se rychle rozloučili a zanechali na stole prázdný dotazník, který jsem měla vyplnit.
Byla jsem ještě v šoku, když opět zvonek. Opatřně jsem otevřela dveře, jestli si soudruzi něco nezapomněli. Ne, byla to máti. Uplně jsem zapomněla, že k nám měla ten den přijet..
"Mám možnost jít do práce. Skolky se tak těžko shánějí," řekla jsem a ukázala jí nevyplněný dotazník.
Máti nečekala, že by si soudruzi pro mne přijeli a byla také v šoku, když mi nevybíravě poradila:
"Nelez k nim."
"Budu muset zase čekat, školky se tak špatně sháněji."
V roce, kdy se narodil náš syn, se narodilo spousta dětí. Tenkrát navýšili přídavky na děti a myslím i porodné. Lidé si naplánovali děti, aby těchto výhod využili. Já jsem s výhodama nekalkulovala. Můj syn byl moje první, jediné a neplánované dětˇátko. Ale byl narozen v roce, kdy se těch dět´átek narodilo mnoho.
"Vzpoměnˇ si, co udělali mýmu tátoví," řekla máti. Myslela svého tátu, mého dědu. "Zničili ho, soudruzi," přikývla jsem. Znala jsem minulost.
"To by se stalo i tobě, až bys jim pověděla svůj názor na r. 1968, svůj názor na komunismus." tentokrát máti držela v rukách křištˇálovou kouli. Věděla jsem, že má pravdu, ale přesto jsem se zeptala:
"Myslíš, že bych nedokázala mlčet, jako kvůli tý školce."
Máti se na mě podívala tim svým pohledem, znám tě moc let, holčičko.
Vzala jsem nevyplněný dotazník, roztrhala ho na kousíčky, hodila do koše a čekala další dva roky, než jsem dostala školku a mohla jsem jít do práce.
