který nejdříve pouze štěkal, potom začal vrčet a nyní na vás cení zuby, vás asi v nejbližších dnech sežere. Ale ne, PES vás ochrání, za každou cenu každého zdravého člověka ochrání. Slibují vám, že si nenakoupíte, s rodinou se
o svátcích nesejdete. PES vrčí, v TV vám ukazují 24/7 zavřené obchody, zakryté regály. Z nemocnic vidíte záběry, kdy jsou pacienti na ventilacích. V novinách se dočtete, jak třináctiletý chlapec zemřel na covid a stříkala z něho krev a tento obrázek je dokonce zveřejněn. Bombardují vás čísly, kolik včera a kolik dneska a všichni se chovají, jako kdyby jiné nemoci nepřicházely v uvahu. Nezeptají se vás: A jak je vám lidí?
"Mám v sobě hroznou uzkost," říkala mi maminka už od doby, kdy začala TV vysílat zádušní mše a uváděla čísla, kolik lidí se nakazilo a kolik lidí zemřelo.
Poslouchala příkazy a poslušně chodila v masce, ve které se jí špatně dýchalo, protože má anginu pectoris a kdysi měla infarkt. Jednou si masku zapomněla vzít a šla nakoupit. A tam ji jedna zákaznice "seštěkala", a to bylo v době, kdy se o žádném PES ještě nevědělo. Od té doby maminka povinně chodila s maskou a chránila ostatní od nakažení.
"Já si připadám jako za protektorátu. Vzpomínky se mi vracejí, ten strach, nesměli jsme vycházet. Nesmělo se zabíjet zvířectvo, hrozilo, že pokud na to "oni" přijdou, popraví celou vesnici. Lidé museli jíst a příděly byly tak malé, že se zabíjelo načerno neustále."
"Čeho jsme se to dožili?" ptala se dále maminka, která po válce uvěřila tomu, že lidé už další hrůzy a války nepřipustí, že lidé se domluví. A najednou rok 2020 a žádná vysvětlení, žádná naděje, jenom zádušní mše.
Co může takový 86ti letý člověk doma dělat, žádné návštěvy přijímat nemůže: "Abychom tě nenakazili," říkala jí rodina a přinesla jenom potřebný nákup a zmizela. Co může takový starý člověk doma celý den dělat? Poslouchá TV, v té době už PES neustále štěkal a řval, že ochrání všechny lidi, že už ví jak: zavře malé obchody a restaurace.
Tak v této době, ve čtvrtek ráno se mamince udělalo špatně. Vysoký tlak a výsoký cukr, šupky, hupky do nemocnice na internu. Trvalo jim dva dny, než se maminky tlak stabilizoval a už začala věřit tomu, že by se mohla na vánoce podívat domů.
"Na pokoji s mamkou ležela paní s covidem, musíme se modlit, aby to mamka také nechytla," dělala si starosti švagrová v sobotu večer.
"Cože? Nemocnice neslyšela o opatření PES? Jak mohla dát dohromady pacienty, kteří mají problémy se srdcem a covidového pacienta?" nešlo mi na rozum a také jsem se modlila, aby ji tato nemoc nepotkala.
"Je to špatný, Ivanko," sdělila mi maminka v pondělí v poledne.
"Co je špatný?" zatajil se mi dech.
"Já "to" mám, mám "tu" nemoc," sdělia mi neštˇastně. Přesunuli ji do třetího patra, tam, kde leží pacienti s covidem.
Maminka má chycené průdušky, což mi dělá starost. Slyším to, když s ní mluvím, ale ona popírá, že by měla nějaké problémy.
A což takhle pozeptat se jejího ošetřujícího lékaře? Tak to by vám nejdříve někdo musel vzít telefon.
Telefony se v nemocnicích nezvedají.
Čekáme, co bude dál?
