moje maminka zaklepala na dveře, nakoukla do místnosti a řekla tuto památnou větu: "Pánové, končíme, je konec pracovní doby," Měla pravdu, byl konec pracovní doby, musela místnosti uzamknout a všichni soudruzi,
kteří tam schůzovali, to uznali. Myslim, že to se psal rok 1982 a v té době soudruzi pevně drželi svoji moc v rukou a některým lidem vyloženě pod krkem, až je dusili.
Všichni to uznali, prostor měli propůjčený ke schůzi pouze do konce pracovní doby, ale nějak se moji mamince museli pomstit. To přece jentak nejde, aby si nějaká nesoudružka dovolila vyhodit je: soudruhy.
Našli si důvod, moje maminka je nazvala: "pánové" a oni se s tímto buržoazním označením neztotožnˇují. Je to k smíchu? Bylo by, kdyby se nerozjela kampanˇ na propuštění moji maminky. Trvala snad přes rok a byly to nervičky. Moje maminka odejít nechtěla, pracovala v podniku a na jednom místě 15 let. Nejdříve ji obhajoval i její vedoucí, který ji znal už od mládi. ale soudruzi byli silnější.
V kase se začaly ztrácet peníze. Tuhle dvactka, tamhle padesátikoruna, někdy i stovka a vždycky, když maminka byla poslední, kdo kasu uzavíral. Ze by se po patnácti letech stala zlodějkou, opravdu soudruzi? Někdo byl na moji mamku nastrčený, kdo to byl? Neustále se vyšetřovalo, ale na nikoho se nepřišlo.
Po velkých nervácích a zápasech jednoho dne maminky vedouci řekl:
"Neudržím tě, musíš odejít. Ale můžeš si vybrat místo, kam budeš chtít přejít."
Ten velký soudruh se s názvem: "pánové" nemohl smířit. Na tuto příhodu jsem uplně zapomněla, až Ladislava ˇSindlerová se svým blogem: "Vyškrtnutí z řad KSCˇ.." mi připomněla ty peripetie, které se podepsaly i na maminčině zdraví.
Nikdy jsem se jméno soudruha nedozvěděla, což mě mrzí, ráda bych věděla, jak se nechal oslovovat po roce 1989.
