"Osvobodili nás Američané,"

řekl můj syn na prvním stupni základní školy při hodině učitelce, která žákům přibližovala utrapy války a osvobození Ceskoslovenska Rudou Armádou.

Učitelka si ho zavolala do kabinetu, a chtěla vědět, kdo mu dal tuto informaci. Naštěstí to byl můj brácha, který byl pouze o patnáct let starší, než můj syn a ti dva byli jako bráchové. Přesto jsem musela na "kobereček". Ani jsem nevěděla, že můj brácha "probíral" s naším synem válku a osvobození, které se tenkrát blížilo.

Učitelka mě požádala, abychom neučili syna nic, co není ve školních osnovách. A tak se syn brzy naučil, že ne každá pravda se smí říkat na veřejnosti.

"Osvobodili nás Američané," říkávala nám moje maminka. "Dostala jsem od nich čokoládu," chlubívala se. Viděla je na vlastní oči, bylo jí deset let a nikdy čokoládu nejedla. Moje maminka bývala velice hubená, dneska by se pátralo, jestli nemá anorexii.

"Byla jsem mlsná, chutnaly mi jenom kuřecí řízečky, ale ty nebyly stále. Také mi chutnaly brambory, které se uvařily pro prasata. Vzala jsem si brambor s máslem."

Moc jíst nechtěla, a protože byla hyperaktivní a už odmalička pomáhala na poli, tak vůbec nepřibírala. Byla jako bidlo, proto se jí asi Americkému vojákovi zželelo, myslel si, že mají bídu. Neměli, měli hospodářství a celou válku měli dostatek jídla.

Náš kraj osvobodili Američané, ale jiné kraje Rudá Armáda, proč neříct, děkujeme vám všem, kteří jste se o osvobození zasloužili?