Orientacni schopnosti nebo neschopnosti?

       Sedim v aute a vytahla jsem  notebook, abych napsala svuj pribeh. Cekam totiz na manzela, az me prijede "vysvobodit" a moje nestartujici auto nastartuje. Je vecer a jsem unavena. Muj smolny den zacal uz rano, kdyz jsem jela do prace. Silnice, po ktere denne jezdim, se opravovala a pousteli auta nejdrive z jedne strany silnice a potom z druhe. Proste pekna zdrzovacka.

"Budete cekat asi tak pet minut," zavolal mexicky delnik na ridice auta, ktere stalo prede mnou. Zaslechla jsem jeho sdeleni a zpanikarila. Vyhrabala jsem z tasky mobil.

     "Pokud tady budu stat opravdu pet minut, tak prijedu do prace pozde," sdelila jsem manzelovi. "Vratit se nemuzu, nic bych tim nevyresila, akorat bych si zajela a to muzu klidne pockat." Hodnotila jsem svoji situaci a ocima hledala unikovy bod z prostoru, ve kterem jsem uvizla. Vsimla jsem si odbocky vlevo. Zadna hlavni silnice, ale treba by mne nekam dovedla.

      "Kam se dostanu, kdyz odbocim na "Church Rd."?" zajimalo me. "Skoncim nekde pred kostelem a nebo projedu?"

      "Projedes a budes na silnici cislo 20, tam odbocis doprava" odpovedel muj muz.

      "Nezatezuj me s cislama silnic, rekni mi hospodu nebo obchod, ktery v techto mistech budou." Dozadovala jsem se. Nevedel. Presto jsem hodila blinkr do leva a spolehala na jeho znalosti.

       Mel pravdu, projela jsem a do prace dojela vcas.

       Kdyz o tom tak premyslim, tak orientacni schopnosti jsem nikdy nemela. Na stredni skole pri hodinach zemepisu jsem bezradne stavala pred velkou zavesnou mapou. Postarsi ucitel si nejdrive myslel, ze me orientaci v mape nauci. Po nejakem case to vzdal, kdyz videl, jak jsem si pred tim, nez jsem chtela neco najit, pekne od mapy poodstoupila. Nepristoupila jsem  blize jako ostatni normalni studenti, mela jsem svoji metodu, spolehala jsem na takovy uceleny pohled na stat nebo na svet, podle toho, co za mapu na tabuli viselo.  Potom po pameti a stylem: "tady nekde by to melo byt" jsem zvedla ukazovatko a vylozene "smatrala" po mape. Ucitel mi daval rady jako: doleva, nahoru, dolu, nez zjistil, ze moje oci jsou v uplne jinych prostorach nez bolava padajici ruka s ukazovatkem. Jednou to uz nevydrzel a zvolal na me rozhorcene:

    "Holka, vzdyt ty potrebujes zivotem pruvodce." 

     Pruvodce? Vzdycky jsem mela "zivotni pruvodce", a to rodice. Tata me dovezl kam jsem potrebovala a opet privezl. Byla jsem jeho princezna, o cestu se staral on a ne ja. Take muj prvni manzel byl muj pruvodce osmnact let, i kdyz trochu nespolehlivy, ale s jeho pomoci jsem docestovala, kam jsem potrebovala. Po rozvodu si myslel, ze si bez nej nebudu vedet rady a jeste rada se k nemu vratim. Cekal sest let, musel uz videt, ze ho zpatky nezavolam, presto se udivene zeptal naseho syna: "Kam jsi rikal, ze to mamina odcestovala? Do Ameriky, prosim te, vzdyt ona sama nenasedla ani do vlaku."     

      Mel pravdu, do vlaku ne, ale do letadla jsem nasedla sama. Rozhodnuta zapomenout na ponizeni a zmenit, vsechno zmenit.

      To se mi opravdu povedlo. Svuj zivot jsem prekopala do zakladu. Bez domova a rodinou za zadkem, ktera vzdycky pomohla, jsem byla v uplne jinem prostredi. Za prve se ode mne ocekavalo, ze v aute a na silnici budu jako doma.

     "Nikdy jsem v Cesku neridila," obhajovala jsem se. "Jsou lide, kteri se nikdy v zivote nenauci ridit auto." vysvetlovala jsem svoji utopii, kterou jsem nabyla za hlubokeho socialismu.  

     "Co je na rizeni auta tak tezkeho?" nechapal muj druhy manzel. "Pokud chces nekam jet, tak si budes muset udelat ridicak a dojet si tam. Nejsem doma," oznamil mi. Stala jsem s otevrenou pusou. Prece jenom jsem byla cely zivot zvykla na svoje "zivotni pruvodce" a on mi jako "ridic" nechtel byt k dispozici.

     Nenalehal na me, a tak jsem si az po roce odhodla udelat ridicak a pomalu se otrkavat na silnicich. Na svoji prvni cestu do skoly jsem se domluvila s manzelovo synovcem. Slibil, ze se mnou pojede, abych skolu dobre nasla, protoze se z hlavni silnice muselo odbocit na takovou vedlejsi cestu a potom jeste dlouho jet, nez se narazilo na skolu. Svoji prvni cestu jsem odridila, ale po svem zpusobu "hledani v mape", jsem nevenovala pozornost nazvu ulice, kde musim do skoly odbocit. Opet jsem spolehala na celkovy dojem z prostredi, kde se odbocka do skoly nachazela. Byla jsem spokojena, dva stromy, ktere u silnice staly, si budu pamatovat a pristi tyden urcite odbocim na spravnou silnici a skolu bez problemu najdu.     

     Prisi tyden jsem vsak jela a jela a jela a odbocka do skoly porad zadna. Uz mi to zacalo byt podezrele, a tak jsem z auta volala manzelovi.

     "Prosim te, za takovou dobu uz jsi davno mela byt ve skole," podivil se.

     "Vid?" souhlasila jsem s nim malem radostne. "A to si predstav, ze jedu ve ctyrproudovce a naproti nam je taky ctyrproudovka. Nejak si nemuzu vzpomenout, ze jsem minuly tyden..." ani jsem nedorekla.

     "Kde to jsi?" zvolal zdesene.                                                                                       

     "Kdybych to vedela, tak ti nevolam," urazila jsem se a stale pri jizde patrala po prave strane silnice, jestli uvidim cestu, na ktere mam odbocit.

     "Po odbocce do skoly se uz nedivej, zadna nebude," sdelil mi razne, "Uz jsi malem v Atlante," oznamil mi.

      Lekla jsem se tak, az jsem malem sjela do prikopu. Do Atlanty bych se sama se svym ridicskym umenim nikdy nevydala. Co ted?

     "Nezmatkuj," uklidnoval me po telefonu. "Prejed zprava do krajniho leveho pruhu a pri nejblizsi prilezitosti odboc do protismeru."

     Naprosto logicke, ale me to v tu chvili nekdo musel rict.

     "Co kdyz nebude prilezitost? Co kdyz se ocitnu v Atlante drive, nez se mi podari odbocit?" strachovala jsem se. "Ztratim se a uz me nikdo nikdy nenajde."

     "Neboj, najdu te," ujistil me manzilek. Verila jsem mu, byli jsme spolu teprve rok.

     Prestala jsem upet do telefonu a soustredila jsem se na prejizdeni z pruhu do pruhu, coz byla moje prvni zacatecnicka praxe. Musim rict, ze ridici v Americe jsou velice slusni a vstricni. Jakmile spatrili moje zmatkovani na silnici, tak me radeji pousteli a drzeli se v uctive vzdalenosti od meho auta.

     Na zpatecni ceste jsem sledovala cedule na silnicich, abych spravne odbocila a mohla jsem se konecne zucastnit vyuky. Pri odbocovani na krizovatce, ktera vedla ke skole, jsem pochopila, proc jsem krizovatku prejela. Silnice se rozsirovala, stala tam nakladni auta, muzi v oranzovych vestach a take dva stromy, ktere tam pred tydnem staly, byly pokaceny. Proste celkovy vzhled silnice se za tyden uplne zmenil, a tak jsem krizovatku nepoznala.

      Dopisuji  svuj pribeh a muj muz stale nikde. Nestartujici auto, je nestesti. Copak by me napadlo, kdyz jsem z auta rano vylezla a pospichala do prace, otocit se, jestli jsem nahodou nenechala zapnuty svetla? Neotocila jsem se a mam to. Vybita baterie.

      "Kde jsi? Rada bych jela domu," oznamuji svemu muzi zdrcene do telefonu.                

     "Za chvili tam budu, honey," odpovida laskave.

      Opravdu prijel za chvilicku po nasem telefonatu. Vybehnu z auta a pospicham k nemu.                                                                               

      "Nepochopim, jak jsem mohla zapomenout," rikam rozhorcene. Musim si vynadat, kdyz on nenadava. "Jsem opravdu tak pitoma?" kroutim nevericne hlavou.

     "Nerekl jsem to, ale vyvracet ti to nebudu," rehta se.

     "Opravdu jsem pitoma?" ptam se unavene.                                                                                           

     "Nejsi," ujistuje me. "Jsi jenom roztrizita," rika smirlive.

     Uklidnim se. Jeste ze tak.