"Někdy musíš odejít, abys mohla zůstat,"

věta, kterou mi řekl Vojta na uvítanou, když jsem vešla do jeho kanceláře, mě překvapila. Proto jsem zůstala nerozhodně stát u zavřených dveří a nevěděla jsem, jestli je to pokyn, abych vešla  nebo abych vypadla.

"Nerada bych odcházela, i když vím, že mě vidět nechceš, dost srozumitelně jsi mi to nedávno řekl do telefonu. Překvapilo mě, že jsi změnil názor," neodpustila jsem si rýpnutí, přestože jsem k ironii měla hodně daleko.

"Odlož si kabát a posadˇ se," usmál se a ukázal na židli, která byla postavena proti jeho psacímu stolu, za kterým seděl. 

V kanceláři bylo teplo a já jsem nesnášela horko. Vysvlékla jsem si černý zimní kabát, černou šálu a odložila jsem i černý klobouk, který jsem nosila místo zimní čepice. Jako k čepici jsem se ke klobouku chovala, narazila jsem si ho do čela, takže byly akorát vidět moje dlouhé tmavé a rozpuštěné vlasy. Když mě v klobouku prvně uviděla moje malá blondˇatá vnučka vydechla překvapeně: "Babičko, ty jsi krásná."

"Já ne, to ty jsi krásný blondˇatý andílek," a bylo mi líto, že ji nevídám častěji, že nejsem schopná za ni častěji jezdit, že se válím v posteli, když podle doktorů mi vlastně vůbec nic není.

Usadila jsem na židli, vzpomínka na vnučku mě opět zabolela, a tak jsem neomaleně přešla ihned k věci.

"Nikdo mi nevěří, že je mi zle..." řekla jsem vyčítavě, protože mezi ty: nikdo, jsem mohla zahrnout i jeho.

"Já ti to věřím," překvapil mě Vojtěch. "Hned jak jsi vešla do dveří, tak jsem viděl tvojí auru. Dáváš si zabrat, také srdce máš scrklé..." sdělil mi a mně připadalo, že uplně nezučastněně a lhostejně, když já každou noc i den bojuji o přežití. 

"Ty mi věříš?" opakovala jsem nevěřícně. "Proč jsi mi tedy řekl, že mi nemůžeš pomoci, když jsem ti volala, že s tebou musím mluvit? Až po domluvě tvoji mámy, jsi dal souhlas, abych za tebou přišla?" vlepila jsem mu do tváře svoji už asi roční bolest. "Jsme přece přátelé," dodala jsem zkroušeně.

"Jsme přátelé," ujistil mě. "Ale stále trvám na tom, co jsem ti řekl do telefonu: nemůžu ti pomoc, jenom ty sama si můžeš pomoci."

"Jak, když to nezvládám? Noce nespím, nezaspím, jenom si na chvíli zdřímnu, vyletím a srdce mi lítá. Za noc si beru několikrát betablokátor, předávkovávám se, abych mohla ráno vstát a jít do práce. Snažím se žít...Pokud mi někdo nepomůže, tak to nepřežiju..."

"Naprogramovala jsi se tak," řekl mi klidně.

"Jak jsem se naprogramovala?" nechtěla jsem pochopit zvrácenost, kterou mi lhostejně sdělil.

"Naprogramovala jsi se na smrt," odpověděl klidně, jako kdyby mi sděloval co měl dneska k obědu.

Ten černý pták, který nade mnou neustále v noci i ve dne vznášel, on pojmenoval. Udělalo se mi špatně a místo, abych se dál hádala, že ne, že to je pitomost, začaly mi téct slzy. Slzy bolesti a beznaděje, jak mi může říct takovou blbost, nikdy jsem se přece nenaprogramovala na smrt.

"Chci žít, snažím se žít, cožpak to nevidíš? Před rokem jsem měla po narkoze problémy se srdcem, zabojovala jsem. Nedávno jsem prošla salmonelou a nějakou ošklivou bakterií, byla jsem sama doma, celý týden jsem se rvala o život, jak mi můžeš říct, že jsem naprogramovaná..." ani to slovo jsem nemohla vyslovit, jenom jsem tichounce brečela. Viděla jsem na něm, že mi uvěřil, že  až nyní se mnou soucítí. Já vím, kdysi jsem ho zklamala, asi mi to ještě neodpustil...Ale jsme přece přátelé, vždycky jsme byli pouze přátelé.

"Věř mi, naprogramovala jsi se, a to tak silně, že tvoje tělo jede podle tohoto programu a stále neví o tom, že chceš žít."

Přešla jsem na jeho hru, nemělo cenu se přít o tom, že přece nejsem tak blbá, abych udělala takovu pitomost.

"Co mám udělat, abych zrušila toto naprogramování..." musela jsem z něj dostat, co dál.

"Poradím ti čím začít: přestanˇ se oblékat do černé, hlavně spodní prádlo, dotýká se kůže a vyssává z tebe energii. Na tvoji auře jsem viděl, že energie se ti nedostává. Kolem krku si dej na měsíc tento černý kámen...."

"Bude mi vysávat energii," namítla jsem nevěřícně.

"Naopak, pomůže ti, jenom na měsíc a potom ho vyměníš za tento žlutý, bude ti dodávat energii. A začneš meditovat,  a to každý den. Chvíli bude trvat než se to naučíš, musíš se naučit zklidnit svoji mysl. Budeš si představovat slunce, energii, která tě bude naplnˇovat od palce u nohy až po hlavu. Teplo a energii, to je to, co potřebuješ."

Horlivě jsem přikyvovala, protože už jednou, asi před dvěma roky, mi dokázal pomoci, když jsem se necítila dobře. Ale to nebylo nic v porovnání s tím, s čím jsem za ním přišla tentokrát.

"Přestaneš navštěvovat místa, na které máš špatné vzpomínky..."

"Ale to neuvidím vůbec svoji vnučku," namítla jsem zklamaně, protože ona právě bydlela tam, kam jsem měla zakázáno jezdit.

"Musí jezdit za tebou. Proč se snažíš ubližovat si?" zeptal se mě.

"Já nevím, myslela jsem, že s tou bolestí se musím vyrovnat, že musím lidem odpustit a nejlépe tam, kde se všechno stalo..."

"Nejsi ve stavu, abys někomu mohla odpouštět. Hlavně odpustˇ sama sobě, protože ty jsi se na "tom" chaosu také podílela. Nejlépe, když odjedeš, odstěhuješ se..."

"Jak, nejsem schopna ani sama sednout na vlak a někam dojet, jak je mi neustále špatně...Kam bych podle tebe měla odjet nebo se odstěhovat, jak daleko je dost daleko, abych na všechno zapomněla a mohla jsem žít?" zeptala jsem vážně.

"Musíš odejít tak daleko, kde budeš schopna opět bez viny a zloby dýchat. Někdy člověk musí odejít, aby mohl zůstat..." zopakoval mi stejnou větu, jako na začátku našeho setkání.

"Někdy člověk musí odejít a neohlížet se zpátky, aby mohl žít..." upravila jsem si jeho větu.

"Tak nějak, záleží jenom a jenom na tobě, protože to, co jsi si způsobila, do toho nikdo nemůže zasáhnout. Jenom ty jsi schopna..."

Odcházela jsem od něj a bylo mi pěkně zle, tolik věcí bylo pojmenováno, které jsem ani slyšet nechtěla. Budu mít tolik síly, abych změnila zlo, které jsem si na sebe strhla...?

---------------------------------

Postupně jak jsem meditovala, ležela jsem klidně, dýchala a představovala jsem si silnou sluneční energii, až po několika měsích jsem si uvědomila... Takto jsem přeci vždycky ležela, bylo to před operací, bylo mi neustále špatně, nemohla jsem dýchat, ztrácela jsem sílu a všichni se na mě vykašlali a JEHO jsem načapala s tou "děvkou".. zhroutil se mi svět... A potom jsem usínala s představou, že už se nikdy nechci probudit. S představou, že nevím, jak budu dál bez NĚJ žít, a proto chci zemřít. Každé ráno jsem byla zklamaná, že jsem se probudila a dýchala jsem... Jak dlouho jsem si takto zahrávala? Kolik měsíců jsem se "programovala"?

Zjistila jsem, že Vojtěch měl pravdu, zavinila jsem si hodně svých problémů uplně sama. Uvrtala jsem se do nich.

------------------------------------

Vojtěcha už jsem nikdy víc neviděla, ale díky němu jsem se začala bránit a měnit, i když to šlo velice pomalu. Proto mě zasáhlo, když jsem se nedávno dozvěděla, že Vojtěch už zemřel, a to  kdysi dávno.

Byl mladý, daleko mladší než jsem byla já. Nikdy jsem neměla příležitost říci mu: díky