Nehoda

       V minulem roce pred vanocema byl v obchode pekny blazinec. Pracovala jsem do sedmi vecer a jeste po praci jsem potrebovala nakoupit, takze jsem se tam zdrzela az do osmi. Unavena k padnuti jsem naskladala nakup do auta a i v kabate jsem se nasoukala za volant. Byla mi zima a vroucne jsem si prala,  aby se mi podarilo nastartovat moje dvanact let stare auticko. Ono totiz obcas zlobilo a nekdy stavkovalo.   

Zajasala jsem, kdyz jsem se rozjela. Nekde jsem cetla, ze je lepsi auto zahrivat pomalou jizdou, nez stat na miste a nechat bezet motor. No, nevim, jestli jsem k domovu vyrazila zrovna pomalou jizdou, protoze jsem si prala co nejdrive byt doma, hupnout do vany a odpocinout si.

     Na prvni krizovatce byla cervena a jakmile jsem zastavila, auto mi chciplo. Pokus o nastartovani se zdaril, a tak jsem zase ujizdela a byla o kousek blize k domovu.                                                                                                             

    "Kdyby tak byla na kazde krizovatce zelena," prala jsem si volny prujezd mestem.      

     Na dalsi krizovatce se na mne smala barva cervena a pred semaforem uz stalo nekolik aut. Opatrne jsem za nima zastavila a videla, jak z meho auta pomaloucku vyprchavala energie. Chciplo, potvora. Litovala jsem, ze jsem radeji neuposlechla stare, dobre rady a nezustala jsem o neco dele na parkovisti a nezahrivala motor.  

     Naskocila zelena, ze uz zelenejsi byt nemohla, auta prede mnou odjela, a ja jsem stale marne otacela klickem v zapalovani. Za mnou jsem nejdrive slysela nesmele troubeni, ale protoze jsem se neminila rozjet, ostatni auta me predjizdela. Stala jsem a netrpelive a marne jsem startovala. Na semaforech opet naskocila cervena a ja stala nekolik metru od krizovatky, kdyz se mi podarilo...                    

      "Co to bylo?" zdesila jsem se, protoze auticko poskocilo. Ale kam? Do zadu! Idiote, to je zpatecka, zareagovala jsem rychle a vyrazila dopredu.

      Byla jsem tak stastna, kdyz se mi podarilo popojet tech par metru k semaforu, pred krizovatkou na cervenou zastavit a auto stale bezelo.                               

      "Dojedeme domu," myslela jsem si radostne a nejprve jsem si ani nevsimla, jak na chodniku, po prave strane meho auta, poskakuje nejaky mladik.                                        

      "Co tady sasek otravuje?" pomyslela jsem si mrzute a stahla jsem okenko na strane spolujezdce.

       "Nabourala jste nas," kricel na me do okenka ten mladik.

       "Coze? Kdy?" neverila jsem svym usim.

       "Kdyz jste couvla," rekl mi, jakmile jsem se vysoukala ven z auta. Vraceli jsme se spolu k nabouranemu autu. Tech nekolik metru, kde jsem pred chvili marne startovala a odkud jsem se tak paradne odpichla. Byla tma, ale verejna svetla fungovala, takze jsem zdalky videla postarsi pani, jak pobihala kolem  sveho auta.

       "Mam nove auto," spustila zhurta, jen co jsem k ni dosla. "Vcera jsem si ho privezla a  dneska jsem vzala syna a snachu na projizdku. Vy jste mi nabourala uplne nove auto," bedovala.

       Kde je snacha? Rozhledla jsem se. Sedela v aute a telefonovala.

       "Volame na policii," rekl mi mladik, abych si snad nemyslela, ze z toho vyvaznu tak lehce.

       Nestacil ani dorict a za nami se ozvala ruka zakona.

       "To byla rychlost," pochvalila si postarsi pani.

        "Nejsem dopravak, na ne si budete muset jeste chvili pockat. Jedu jenom okolo," vysvetlil policista  a znova se zeptal, co se stalo.                                

       Zena i mladik byli na nejvyssi miru rozhorceni mym nepredpokladanym couvnutim, a tak mu licili jednotlive i jeden pres druheho, jak jsem jim poskodila auto. A ja jsem se vubec nebranila. Byla jsem stale v soku, protoze radost z nastartovaneho auta, vystridalo zdeseni z nehody.

       "I am so sorry, I am so sorry," opakovala jsem jako zaseknuty kolovrat.

        "Tak se podivame na tu skodu," rozhodl policista a zacal prohlizet predek noveho auta. Za chvili kolem auta lezla rozlicena zena i jeji syn. Nezucastnovala jsem se hledani skrabancu nebo dokonce pomuchlaneho plechu.                                          

         "Je to na vas, jestli chcete cekat na dopravaky," rekl policista po chvili marneho hledani. "Muzou prijet az za dlouhou dobu, protoze se tady viditelne nic nestalo. Nikdo neni zraneny a vase auto je v naprostem poradku," dal jim najevo, ze nas spolek by se mohl rozpustit.                                                     

          Zajasala jsem a cekala, jestli ho poslechnou. Policista byl autorita, a tak po kratke porade usoudili, ze cekat tady v takove zime je naprosto zbytecne.

      Byla jsem stastna a malem jsem se rozbehla ke svemu auticku, aby si to nahodou nerozmysleli, a nebo aby dopravaci nedorazili.

      "A co je s vasim autem,  uz vam startuje?" zeptal se me policista necekane.

      "Deset hodin jsem v tehle zime parkovala pred obchodakem, tak mozna proto mi auto chcipalo a nemohla jsem znova nastartovat." rekla jsem vstricne a mile.

       "Vite co, chvili za vami pojedu, kdyste mela opet problemy," nabidl mi policista.

       "Jste tak hodny, dekuju," souhlasila jsem a doufala jsem, ze v mem hlase byla znat vdecnost a nadseni a ne to, ze se mi sevrel zadek uzkosti. To, co jsem vubec nechtela, bylo mit policii za zady. Moje ridicske umeni je opravdu prekvapujici, nekdy prekvapim jine, nekdy sama sebe, ale prekvapovat policii, tak o to jsem nestala.

        Auticko jsem bez problemu nastartovala, na zelenou jsem se rozjela a s policii v patach jsem se "plazila" k domovu. Dojela jsem sice s nejakym tim zpozdenim, ale za to uplne v poradku