Nečtu v mapách,

aneb "Holka, ty potřebuješ životem průvodce," povzdechl si učitel na zeměpis, když mě viděl stát před mapou světa, nad kterou jsem ukazovátkem nejistě kroužila."Ztratíš se za prvním rohem," předpověděl mi.

Panama City Beach byla Nickova a moje oblíbena dovolenková destinace. Můj životní průvodce Nick mě tam dovezl a potom všechno odřídil. Nerad mi půjčoval volant do ruky. Když těžce onemocněl, přestali jsme se dovolenkovat. Po jeho smrti jsem se nedovolenkovala ani já. Věděla jsem, že učitel na zeměpis měl pravdu, ztratila bych se za prvním rohem.

Panama City Beach jsem opět navštívila až roku 2011 se synem a jeho rodinou. Vnučce nebyly tehdy  ani  dva roky. Půjčila jsem si od Betty (švagrové) klíče od domu, který stál na Panama City Beach a vyrazili jsme. Syn se v řízení střídal se snachou a já jsem se tiše vezla v zadu v autě vedle svoji vnučky.

Na druhý den si mladí naplánovali delfíní show v Gulf World. Myslím, že začínala v devět ráno a končila ve dvanáct. Syn odřídil cestu do Gulf Worldu a já jsem na parkovišti přesedla za volant svého auta. Měla jsem celé dopoledne volné.

"Pojedu si projít Walmart," což je velký nákupní obchodˇák, něco jako Tesco, ale ve větším.

"Nezapomenˇ nás vyzvednout ve dvanáct," zavolal na mě syn a klidně mě nechal odjet. Byl v klidu, protože nový Walmart Supercentr byl hned nad Gulf World, asi tři minuty cesty autem.

Ale já jsem se zatočila a už jsem si to uháněla do staršího Walmartu, tam, kde jsme vždycky nakupovávali s Nickem. Byl o něco dál, než ten nový. Bylo to pouze třináct minut dál jízdy autem.od Gulf Worldu. Co mě překvapilo, jak se všechno po těch letech v Panama City Beach změnilo. Kolem stály nové obchody, nové silnice, rozšířené silnice, opravující se silnice. 

Walmart jsem našla a radostí jsem si klepala na rameno. Radost netrvala dlouho. Nakoupila jsem pár tretek a začala jsem přemýšlet, jestli najdu cestu do Gulf Worldu, nebo alesponˇ cestu domu, kde jsme se ubytovali. Jistá jsem si nebyla.

Stála jsem na parkovišti před Walmartem u auta a nevěřicně jsem se rozhlížela. Nevěděla jsem kam mám jet, mapu jsem neměla ani GPS, které zůstalo v kuchyni na stole. Syn ho na popojíždšní po Panama City Beach nepotřeboval a nikdo nebyl připravený, že místo toho, abych jela domů se rozhodnu prolézat Walmart a ještě ten vzdálený.

Nevěděla jsem kam a kudy a nikoho jsem se nezeptala. Spoléhala jsem na svůj instikt, jako kdyby mě už tisíckrát nezradil.

Loterie, to musí být tato silnice a v domnění, že dojedu zpátky na Front Beach Road, která vede podél pobřeží, jsem vyrazila. Ani mě nepřekvapilo, že silnice se rozšířila a auta kolem mne frčí... Každý asi věděl kam jede, jenom já jsem se stále nechytala. 

Most, který se přede mnou zčista jasna objevil, mi připravil šok. Rychle jsem stočila auto doprava a zajela po cestičce pod most. Co tedˇ? Mořský záliv překlenutý mostem se třpytil od sluníčka.

Vytočila jsem synovo telefonní číslo.

"Ztratila jsem se," oznámila jsem do telefonu.

Jak to: ztratila," opakoval tiše syn do telefonu, nechtěl rušit ostatní návštěvníky, kteří se delfíní show zučastnili.

Můj syn, který kdykoliv dojede kamkoliv nevěděl, jak vážná situace to pro mne je.

"Kde jsi?" snažil se dozvědět.

"Pod mostem, bojím se na něj vyjet. Už vás nikdy neuvidím," brečela bych, kdybych se nestyděla.

"Kde jsi byla?" pátral syn.

"Ve Walmartu," odpověděla jsem popravdě.

"Vždyˇt je tady odtud tři minuty," nechápal, jak jsem se mohla dostat až na Hathaway Bridge. Naštěstí syn moji nepraktičnost a paniku po mne nepodědil.

"Musíš na most, tedˇ už ti nic nezbývá. Jedeš do Panama City, tam se otočíš, najdeš West road číslo 98 a po mostě zpátky do Panama City Beach." poradil mi.

Klepala jsem se, mám panický attack, když nerozeznám silnice a nevím kam jedu. Potom místo, abych používala mozek, tak se mi zatemní. Zatemnilo. Most jsem přejela zpátky a jela jsem a jela, ale Panama City Beach opět nikde. Dokonce se mi ztratilo z dohledu i třpytivé moře.

Zastavila jsem auto na prvním parkovacím místě, otočila auto čumákem do silnice a pro změnu jsem volala Betty. Značky silnic, které se kolem mne vyskytovaly, jí nic neříkaly.

"Nemůžeš kontaktovat policii?"

"Tady neprojede žádné auto, natož policie. Moře nikde, kolem mne lesy a připadá mi, že jedu stále hlouběji do lesů,"

"Tak říkej, odkud jsi přijela?" vzala to Betty za správný konec a já jsem se konečně uklidnila.

"Předek auta máš do silnice, přijela jsi zleva, tam je Panama City, tam se nevracej, po levici vidíš lesy, tam nejzdi, je tam ještě nějaká silnice?" zeptala se.

"Přede mnou, pokud přejedu hlavní silnici, tak je tam taková užší silnice,"

"Jedˇ po ní, musíš někde vidět moře,"

Vyrazila jsem, Betty stále na telefonu a opravdu, "Moře," křičela jsem radostně do telefonu, když jsem po levici spatřila třpytivé odlesky od vody.

"Už víš, kde jsi?"

"Myslím, že už se najdu,"

Po chvíli mě napadlo, že bych mohla sjet někde na Front Beach Road, ze které poznám kam mám jet, abych vyzvedla mladé z delfíní show. Odbočila jsem doleva, směrem k moři. Jela jsem chvilinku a už jsem nemusela ani na hlavní silnici vyjíždět. Po moji pravici byl Gulf WOrld, kde si mladí užívali tříhodinovou show. Zaparkovala jsem auto, bylo za pět minut dvanáct. Ve dvanáct show měla skončit. Byla jsem tam přesně na minutu, za to oni měli desetiminutové zpoždění.

"Když jsi volala, že jsi se ztratila, tak jsem si mylel, že tady ani čekat nebudeš," rýpl si syn. "Našla jsi cestu zpátky v pohodě?"

"V pohodě ne, ale našla," a neřekla jsem mu, že jsem projela silnice, o kterých jsem ani nevěděla, že tady jsou a včetně jeho mě také navigovalo celé moje příbuzenstvo.