Můj zubní lékař je Slovák,

vlastně kvůli tomu jsem si ho před více jak deseti lety vybrala. Byla to náhoda, jedna paní se mne kdysi dávno zeptala "Odkud jste?" Nad moji odpovědí zajásala, protože ona pracuje pro zubního lékaře,

který je ze Slovenska a měla byche přijít navštívit.

Návštěva zubního oddělení není nikdy příjemná, ale je nutná, a tak jsem k nim zkusila zaběhnout a už jsem u nich zůstala.

Minulý týden jsem byla objednaná na trhání zubu. A to už je jedno, jestli je doktor spřízněná duše ze Slovenska a nebo někdo z cizí a vzdálené země. Trhání je prostě trhání.

Jsou zuby, které vytrhnout nejdou a nejdou. Na takové trhání zubu si moc dobře pamatuju. Můj zub moudrosti musel ven, když mi bylo asi třiadvacet let, a protože jsem byla stále doma se čtyřletým synkem a neměla jsem ho kam dát, vzala jsem si ho s sebou. Na trhání moudráku se čtyřletým dítětem, musela jsem se asi pominout. Nejdříve jsme jeli za paní zubařkou trolejbusem, asi tři stanice, trolejbusové stanice byly dost daleko od sebe. Potom přesednout na tramvaj a také jet tři stanice a tam bylo zdravotní středisko, kam jsme podle bydliště patřili. No, za rohem to rozhodně nebylo.

Paní zubařka byla mladá štíhlá holka, která nebyla o moc starší než já. Měla jsem ji ráda, než mi předvedla trhání mého moudráku. Žádné rentgeny se tenkrát nedělaly, takže ani doktor nevěděl jak a kde jsou kořeny, ale jdeme na to. Syn se posadil na židli a byl tu první půl hodinku docela trpělivý, ale potom už začal brečet, když viděl, jak mne paní zubařka "morduje". Zub ne a ne vytáhnout, trpěli jsme všichni, i mladá paní doktorka, která na mém zubu přímo visela a nedostat a nedostat ho ven. Z ordinace jsem vycházela asi po hodině uplně zrasovaná s ubrečeným synem. I já bych s chutí řvala, ale zub byl vytržen, hurá.

Syn se mnou radostně "capkal" ze zdravotního střediska na tramvaj, která nám před nosem ujela. Nevadí, projdeme se pěšky na další stanici. Byli jsme akorát mezi stanicemi, šli jsme opravdu jen co noha nohu mine, syn vedle mne cupital co se dalo, když nám ujela další tramvaj. Doploužili jsme se až na stanici trolejbusu, protože žádnou tramvaj jsme nezachytili ve stanici. Další smůla, trolejbusy v dopoledních hodinách jezdily až po hodině. Měli jsme na vybranou, čekat další hodinu na trolejbus a nebo jít opět pěšky... Nevím proč, ale musela jsem ten den asi chodit. Šli jsme se synem pěšky kolem silnice, která byla výpadovka na dálnici v Německu. Okolo silnice skoro žádné chodníky, občas jsme šli v pangejtech, ale došli jsme v pořádku až domů. Nevím, jak jsem to zvládla. Musela jsem asi být totálně zdrogovaná, že jsem se vydala na cestu domů v pangejtech s takovým malým dítětem.

Další hrůza z trhání byly informace pouze po telefonu, to jsem už žila v Americe. Myslím, že to bylo roku 2010, nebo tak nějak, volala jsem synovi do Čech a on mne informoval: Mami, já nemůžu mluvit, trhali mi zub a udělali mi díru do nosu. Tak tedˇ jedu do nemocnice, aby mi to sešili, jsem právě v tramvaji..."

No, nehroutili byste se z trhání zubu? Tak, já jsem se hroutila.

"Nemajte obavy, zub vytiahneme," ujistil mne pan doktor se svoji měkkou slovenštinou. "Pred vytrhnutím zuba najprv vložíme novú výplň do susedného zuba. Využijeme skutočnosť, že máte injekcie."

Informoval mne a odešel, mezitím sestřička připravovala "nářadí" potřebné k této "operaci".

Vyhodnotila jsem situaci, jako že tam budu trávit pěkně dlouho a vyskočila jsem z křesla, že si ještě doběhnu na WC.

Pan doktor se procházel mezi ordinacemi a vstupní halou. Čekal až bude všechno  "nářadí" vrtačky, sbíječky apod. připravené, a na té chodbě bylo také WC, viděl mne běžet po chodbě. Hlasitě oznamoval všem, kdo se vyskytoval v jeho blízkosti: ženy, které pracovaly za pultem, přijímaly hovory, dělaly vyučtování i sestřičkám, které tam chodily:

"She's from the same country," a vypovídával se o tom, jak jsme z jednoho státu a mluvíme stejným jazykem a ony se divily, protože potkat tady dva Čechoslováky není tak časté. Slyšel ho i můj manžel, který byl za skleněnými dveřmi v čekárně.

Vracela jsem se z WC a on tam ještě stál a navigoval mne do příslušné kukaně, kde procedura bude probíhat.

"Pozrite sa, tu sú naše nástroje," smál se, měl obdivuhodně dobrou náladu.

"Raději bych to ani neviděla," zavrčela jsem. Na rozdíl od něj jsem dobrou náladou neoplývala.

Posadila jsem se zpátky do křesla, ruce jsem si dala do klína a prsty zaklesla do sebe. Moje pozice rukou byla jako když se modlím.

"Budeme sa modliť?" zeptal se mne, ale hned pokračoval:" Aby extrakcia zuba prebehla rýchlo a bez komplikácií. Amen," pokřižoval se, taktéž  i já jsem si udělala křížek na čele a na prsou. Nade mnou stála mladá zdravotní sestřička, která se nejspíše zacvičovala a ta měla hlavu obalenou tmavěmodrým šátkem, ani jeden vlásek na hlavě ji ze šátku nevyčuhoval. Byla zahalena tak, jak to nosí ženy, které vyznávají muslimskou víru.

Pan doktor mne asi chtěl rozptýlit a tak mi říkal, že jeho rodina bydlí kousek od hranic s Ukrajinou, a tak má strach. Taková blbost, válka:

"Rusi a Ukrajinci bojujú proti sebe. To je ako keby sa Česi a Slováci bili, to nie je možné, sme bratia."

Ukončil svoji řeč, pochopil, že s otevřenou pusou a k tomu se zmraženými dásněmi, se ode mne odpovědi nedočká.

Odcházela jsem sice až za hodinu a dvacet minut, ale mám spravený zub a ten "tesák", ze kterého mi vypadla plomba, je vytržený. Neměla jsem ani nateklou tvář, ani malinkatou modřinu. Operace se zdařila.