Vlastně jsem ani nežila, jenom jsem se někam hnala, tak jako všichni. A najednou je čas. Čas zeptat se sama sebe: Kam tolik spěchám? Zeptat se i ostatních: Kam vy pospícháte, neokrádáme se náhodou o chvíle štěstí?
Primář se narovnal a zeptal se mě nezučastněně:
"Tak, kdy si sem přijdete lehnout?"
Nepočítala jsem s tím, že budu muset na operaci. Byla jsem už u několika doktorů a nikdo o operaci nemluvil, až tady ten: šibal. Doktor Šibal byl malinkej, na nose měl brýle a odstávající uši. Taková směšná postavička, která pro mne neměla jedno jediný hřejivý slovo, naopak mluvil odtažitě a studeně. Nemocnice byla pro něho denní rutinou a mně se z kombinace on a nemocnice dělalo špatně. Těšila jsem se, až z ní vypadnu zpátky do života, venku byl teplý jarní den.
Něco si zapisoval a otázku mi se skloněnou hlavou zopakoval:
"Kdy si sem přijdete lehnout?"
"Nikdy," vyhrkla jsem umíněně. Nepřekvapila jsem pouze sebe, ale i doktora. Zvedl hlavu a zadíval se na mne. Slýchávala jsem, že režiser a maminka mají vždycky pravdu. Nevím nic o režisérech, že maminky mají vždycky pravdu o tom jsem věděla své. V minulém století, v době, kdy byl v Čechách totalitní režim, i doktor byl ten, kdo se musel poslechnout.
"Máte přece bolesti," konstatoval suše. "Do druhého června si zařidˇte všechny prohlídky," natáhl ruku a podal mi list papíru, můj nástupní termín do nemocnice.
Měsíc, blesklo mi hlavou. Jen jeden měsíc života, při operaci se může stát cokoliv a mně bylo dvaadvacet a vyhlídka smrti mne děsila. Připadalo mi, jako kdybych se loučila se životem.
Zvedla jsem hlavu a moje oči narazily na jeho oči za silnými skly brýlí. Vadilo mi, že má tak silná skla v brýlích a nemůžu se mu podívat do očí. Jak mne může operovat, když pořádně nevidí? Můžu mu věřit?
"Uvidíme se druhého června," rozloučil se se mnou a já jsem vypadla z ordinace s pěkným kolotočem v hlavě. Ještě po chodbách jsem nevnímala nic kolem sebe. Proklopýtala jsem usekem, který mne dělil od hlavních dveří a ven z hlavní nemocnice. Potřebovala jsem se nadechnout.
Procházela jsem parkem směrem k tramvaji a připadalo mi, že se na svět najednou dívám jinýma očima. Uvědomovala jsem si rozkvetlé stromy, zpěv ptáků a cítila jsem nezaměnitelnou vůni jara. Každý rok stejné, jaro jsem zažila už dvaadvacetkrát, ale nikdy mi nepřipadalo takové, jako ten den, kdy jsem šla z nemocnice na tramvaj.
Cítila jsem se zranitelná, nemoc přichází v době, kdy se nemáme čas zastavit, pomyslela jsem si smutně. Zastav se a otevři oči, jenom se někam ženeš, jako všichni ti ostatní. Přijde nemoc a najednu je čas. Spoustu času, ale předtím jsem neměla ani čas zaznamenat, že už začalo jaro. I jaro jsem brala jako samozřejmost, přichází každý rok. Přírodní jevy se opakují. Příroda je stále krásná, ale co my lidé? My přece nezůstáváme stejní. V našem bytí není stejného okamžiku. Stárneme, umíráme... V lidském žití by neměla být samozřejmost, protože co když už zítra?
Kdo ví?
--------------------------
Dcera krásy si slzy soucitu pak utřela,
řkouc: "Tohle jsem netušila, a tak jsem plakala.
Že červa Bůh má rád, jsem věděla, a potrestá
nohu, co naschvál na něj šlápne, že by ale lil
na něj olej a mléko, to ne - tak jsem plakala
a naříkala jsem za to, že musím odejít,
ulehnout na tvé chladné lože, nechat zde svůj lesk."
William Blake
-------------------------------
Musím ještě dodat, že v tomto roce, kdy jsme šla na jaře na operaci, můj děda šel na podzim na operaci s kýlou. Byl zdravý, bylo mu něco málo přes šedesát let a z nemocnice se už nevrátil.
----------------------------
