Stále generál, jak jsem se letos mohla přesvědčit, přestože příští měsíc jí bude pětaosmdesát let. Nás s bráchou dokáže postavit do latě stejně dobře, jako když jsme byly malé děti. Maminky by nikdy neměly "odcházet",
Ale moje maminka nezapomíná ani na svoji cestu poslední. Ríkala nám svoje přání, jak chce být pohřbena.
"Do rakve mi žádnou černou barvu nedávejte, víte jak černou nesnáším. Nechci ani sukni, tlačila by mě a nemohla bych si odpočinout. Dejte mi noční košili, tu jak mám od Ivy, s těma ptáčkama. Je nová, ještě jsem ji neměla na sobě. Má dlouhý rukáv, nebude mi alesponˇ zima a ptáčkové mi budou ke spánku krásně zpívat."
"No, mami, žádné loučení..."
"To není loučení, jenom plánovat se musí a já tam nechci ležet v černých šatech. Cerná barva mi nikdy neslušela."
Jo, maminky, ty by nás nikdy neměly opouštět, protože kdo nás zná nejlépe,kdo zná naše klady i zápory,a přesto nás nikdy nezavrhl?. Kdo za nás bojoval a chránil nás. Kdo nám přál vždycky z celého srdce a upřímne, aby nás potkalo to nejlepší, co nás v životě mohlo potkat. Naše maminky.
Písnička je vzpomínka na cestování s rodiči po Cechách, Moravě, Slovensku a i v zahraničí, kdy jsme procestovali bývalou Jugoslávii. Spávali jsme pod stanem, měli jsme dokonce stan s předsínˇkou a moje hyperaktivní maminka neunavně vařila na vařiči snídaně a obědy, a myla nádobí, kde se dalo. Ohenˇ před stanem měl na starosti tatínek, a ten byl někdy rozdělaný kvůli tomu, abychom ve stanu, my děti, nezmrzly, a dospěli celou noc nespali a přikládali. Takových pár nocí jsme zažili v Německu, ale i v Cechách a na Slovensku.
Moje maminka milovala stanování a táboráky, legraci a písničky. Abys s námi ještě dlouho byla, maminko naše milá...
