Married Girl, Married Girl...

Začátkem roku 1980 nebylo bežné mít doma telefon. V našem svépomocném družstevním bytě byla zavedena pevná telefonní linka. Měla jsem telefon a později, za mírný poplatek, jsem si objednala modní novinku, telefon tlačítkový.

                                                                                                                                           Telefon neměl záznamník, kde se mohly namluvit massages, ani display, kde se nechalo zkontrolovat číslo volajícího. Vytˇukaná telefonní čísla tehdy ráda přeskakovala a docházelo často k omylům. Telefon zazvonil a na druhé straně se ozval neznámý hlas:
"Prominte, to je omyl."

Pamatuji si, že jsem měla hodně takových omylů.

A potom začaly omyly, které byly uplně jiné.

"Někdo mi stále volá," postěžovala jsem si manželovi, "drží sluchátko a nic neříká. Neměli bychom si změnit telefonní číslo?" zeptala jsem se.

"Máš nápady," odsekl manžílek. S manželem řeč nebyla, a tak jsem se rozhodla vyprovokovat volajícího:

"Slušnot by byla říct alesponˇ: BU," zavrčela jsem do telefonu a zavěsila. Nepamatuji si, jak dlouho jsme hráli tuto "hru".

Až jednou se ze sluchátka ozval ženský hlas:

"Je doma Zdeněk?"

 Byl to pro mne šok. Nebyla jsem připravena, že někdo na druhé straně telefonní linky promluví. Přesto jsem pohotově a přívětivě zašveholila.

"Manžel doma není. Mám něco vyřídit?"

"Ne, zavolám jindy," odsekl strohý hlas.

"Volala ti nějaká ženská," řekla jsem manželovi, když pozdě večer dorazil domů.

Ignoroval mě. Zopakovala jsem mu novinku. Opět ticho. Nereagoval.

Jak se bavit s někým, kdo s vámi mluvit nechce? Nepomohl by pláč, křik ani prosby. Neexistovala jsem. Manžel se odebral do postele a ihned usnul.

Od té doby se už nevyskytovaly omyly. Zenský hlas si žádal k telefonu mého manžela, který většinu času doma nebyl. Pokud byl a telefon jsem mu předala, rozhovor byl tak tichý a rychlý, že jsem ani nezaregistrovala, co jí odpověděl.

"Co chtěla?" zeptala jsem se jednou zvědavě.

"Nic, byl to omyl," odpověděl mi usečně. Nemínil se o tom bavit. Debata skončila.

A tak jsem dělala svému manželovi sekretářku. Dávala jsem dotyčné ženě informace, jestli je manžel doma a nebo, kdy se domů vráti. Zvykla jsem si. I s hlavou v písku se někdy nechá přežívat.

Až jednou jsem zvedla telefon a ženský hlas:

"Dobrý den," to bylo něco nového. Dobrý den jsme si před tím neříkaly.

"Manžel doma není," zahlásila jsem poslušně.

"Chci mluvit s vámi," řekla rozhodně dotyčná dáma.

"Se mnou?" zablekotala jsem jako ten největší blekota.

Hlavu z písku se mi nechtělo vystrkovat. Neviděla jsem jeden jediný důvod k našemu setkáni.

=========================

Ale k setkání došlo. Za dva dny ve vinárně. Dorazila jsem se svoji kamarádkou a rozsadily jsme se. Byly čtyři hodiny odpoledne a vinárna byla ještě poloprázdná. Kamarádka se posadila k jednomu stolku a já k druhému.  Cekala jsem, jestli mě dotyčná pozná a nebo si omylem přisedne ke kamarádce. Cekala jsem, kdo přijde.

Znala mě. Bez mrknutí oka minula stůl, kde seděla kamarádka a zamířila si to ke mně. Vyšší, trochu víc plnoštíhlá blondýna s krátkýma vlasama. 

"Dobrý den, asi se nemusím představovat," zahlaholila přátelsky, jako kdybychom byly dobré známé. Jako kdybychom se už někde viděly.

"Nevzpomínám si, že bych vás potkala," odpověděla jsem příkře. Zádné "sestřičkování", pomyslela jsem si.

"Viděla jsem vás u doktora v čekárně, volali vaše jméno," vysvětlila mi, jak mě poznala.

"Zdeněk vás asi o mě informoval." Bylo tam slůvko asi, ale její hlas zněl naprosto seběvědomě.

Byla přesvědčená, že se o ni s manželem po večerech bavíme?

"Nevím o vás," řekla jsem pravdivě. Ztratila trochu ze své sebejistoty.

"Jsem Vlasta a se Zdenˇkem chodím už rok a půl," vysvětlila a objednala si víno.

"Kvůli tomu jste se mnou chtěla mluvit?" pokusila jsem se lhostejně pokrčit rameny.

"Zdeněk mi řekl, že mu nechcete podepsat papíry."

Byla jsem tak soustředěna na to, abych nevypadla ze své lhostejné role, že mi mozek zamrzl.

"Jaký papíry?" Celá jsem byla taková zmražená.

"Rozvod," řekla stručně.

Vlasta se chovala tak suverénně, že jsem přemýšlela, jestli se nám v bytě opravdu někde nepovaluji rozvodové papíry. Nejsem snad uplně pitomá, přece bych o nich musela vědět.

"Ne, Zdeněk mi o rozvodu nic neřekl," špitla jsem.

Nesouhlasně zavrtěla hlavou, myslela si, že lžu. Ale ona mi na lep nesedne,  ji neošálím.

"Zdeněk mi říkal, že děláte hrozný scény. Vyhrožujete, že se zabijete... a tak jsem vám chtěla říct, abyste papíry podepsala. Také se rozvádím," poinformovala mě blondýnka. "Vaše scény jsou zbytečný," ujistila mě.

"Váš manžel s rozvodem souhlasí?" zeptala jsem se zvědavě.

"Nechci s ním už žít. Když jsem poznala vašeho Zdenˇnka, je takový tichý a hodný, chtěla bych manžela jako je on." zasnila se. "Můj manžel je děvkař, lhář, rád se napije a je karbaník," vysvětlila mi důvod, proč se chce rozvést.

"Je fakt, že Zdeněk karty nehraje," řekla jsem sarkasticky. Ani nevím, kde se ve mně vzal ten ušklebek.

Zarazila se. Pochopila, že by si ani moc nepolepšila? Ne, nevěřila mi.

"Zdeněk mi říkal, že jste příšerná ženská, žárlivá, hysterická..."

"Přijdu vám jako hysterka?" zeptala jsem se klidně. I když tam uvnitř jsem řvala bolestí a nejraději bych "vybílila" celou hospodu. Ale nepomohlo by to. Naučila jsem nedělat zbytečné věci ani velká gesta.

"Nechce být s vámi doma, proto chodí do hospody," pokračovala Vlasta nemilosrdně. Byla neuprosná, vrážela mi nůž do zad, do srdce a necitlivě s ním v ráně otáčela.

"JO," přerušila jsem ji, jako kdybych si na něco vzpomněla. "Neříkal vám náhodou, že za druhou světovou válku můžu taky já?" zeptala jsem se vážně. Zmlkla. Zírala na mě, a tak jsme mlčky popíjely vínko a pohledem si měřily jedna druhou. Nemohla jsem si pomoci, ve tváři jsem opět měla ten ušklebek.

"Myslím si, že mi lhal," řekla pomalu. Prozřela. Vítám tě v mém klubu, chtělo se mi na ni zavolat. Ale neříkala jsem nic. Už nic.

"On nepodvádí jenom vás. On podvedl i mě," toto zjistění ji rozčílilo do běla. "Pomstíme se mu," začala "kout pikle". "Domluvíme se na něj, to mu nedaruju, to mu nedaruju," byla vzteklá a snažila se mě vtáhnout do společné pomsty.

"Zadržte," udělala jsem odmítavé gesto. "Pomsta mi nepřinese vítězství, naopak cítím se potom mizerně. Nemstím se," ujistila jsem ji.

Nechtěla se rozejít, myslela si, že našla osobu, která prahne krvežíznivě a lačně po pomstě jako ona.

"kdybyste si to rozmyslela..." nevzdávala se.

=======================================

"Rozvedla bych se," řekla mi kamarádka po Vlastině odchodu, když jsme se opět sesedly ke společnému stolku. "Jenže ty to neuděláš," povzdechla si.

"Jsem v pasti," odpověděla jsem ji. "Znám lidi, kteří jsou rozvedeni i deset let a stále spolu bydlí. Nejsou byty a není kam jít. Dokážeš si představit být s ním rozvedená a bydlet s ním? Dělal by mi scény a naschvály. Jak by vyrůstal syn? Chaos, a já bych to nepřežila." ujištˇovala jsem kamarádku.

"Možná se opravdu zamiloval a chce si Vlastu vzít," zadoufala kamarádka. "Navrhni mu, že k ní může odejit," poradila mi.

Navrhla  jsem mu, že může odejít. Nikdo mu nestojí v cestě, ale jak jsem správně předpokládala, odejít nechtěl. Zádné rozvodové papíry nikdy neexistovaly. Lhal Vlastě. Lhal i mně, ale zůstali jsme spolu. 

The Carter Family: "Single Girl, Married Girl"

........

Married Girl, Married Girl

Baby on her knees

OH, baby on her knees