Žije, ještě žije, ještě neumírá, radovala jsem se. A on se chystal z postele vstát a rozhodl se, že spolu půjdeme nakoupit.
Nik si lehl v obchodˇáku do postele, která byla umístěna ve výkladní skříni. Trošinku jsem se za něj styděla, protože kdokoliv procházel kolem obchodního domu ho mohl v posteli zahlédnout. Styděla jsem se za něj, ale zárovenˇ jsem měla o něj obavy. Neustále jsem k posteli chodila a pokládala jsem mu ruku na čelo a kontrolovala, jestli už není studené. Opět a opět jsem byla překvapena, protože nejenom jeho čelo bylo teplé,taktéž celý obličej.
Žije, ještě žije, ještě neumírá, radovala jsem se. A on se chystal z postele vstát a rozhodl se, že spolu půjdeme nakupovat.
“Budu platit s kreditkama, na kterých není tvoje jméno, nebudeš muset nic splácet,” sděloval mi a já jsem cítila, že se mi snaží pomoci v moji nelehké situaci a byla jsem mu vděčna. Myslel na to, až tady nebude. Myslel na mne.
K nákupu ovšem nedošlo. V hypermarketu jsem se snažila sehnat pojízdní vozík, který můžou použít lidé, kteří mají handicap. Nik se mi však někam vytratil, rozhlížela jsem se, hledala jsem ho, kde jen může být? Náhle jsem ho spatřila v dálce... Vzdaloval se od obchodˇáku a tím pádem ode mne a z ničeho nic se jeho silueta změnila. To už nebyl Nik. Překvapeně jsem sledovala záda nějaké tlusté neznámé ženské, tlusté, protože jsem viděla její tlustá lýtka, jak se rychle ode mne vzdalují.
Neměla jsem čas zabývat se tím, jestli Nik byl Fata Morgana a nebo ta tlustá ženská byla jenom přeludem mé fantazie. Už jsem řešila další "heart breaking" situaci. Chovala jsem naši malou Čivavu, našeho Rambouska, jak jsem mu říkala, protože on měl ve skutečnosti silné a odvážené jméno: Rambo. Chovala jsem ho a věděla jsem, že umírá, snažila jsem se mu pomoci a nebyla jsem schopna pro něj nic udělat. Byla jsem zoufalá, když někdo za mnou uplně zbytečně řekl:
"On umírá."
"Já to vím," vzlykla jsem a houpala malého hnědobílého pejska v náručí. Rambouskův stav se zhoršoval a já jsem ho beznadějně houpala a houpala v náručí.
Neznámá mladá holka ho z moji náruče sebrala, Rambousek měl vystrčený jazýček z malého čumáčku a ona řekla rozhodně:
"Je mrtvý," vzala pejska, dala ho do obálky a obálku hodila pod stůl.
"Možná ještě žije," křičela jsem zoufale nad tím, jak někdo mohl tak lhostejně a krutě pohodit naše milované zvířátko pod stůl jako kus hadru.
"Ne, je mrtvý," trvala ta neznámá osoba na svém.
Když jsem uslyšela silný a všechno přehlušující hlas z nebe, byl to Rambův hlas, věděla jsem to a mluvil lidskou řečí:
"Bye Ivano, Bye Niku..."
Rozloučení, přišel se s námi rozloučit, napadlo mne, když mi zazvonil budík a konečně jsem se ze sna probudila. Pejsek se s námi nikdy nerozloučil, miloval nás, nechtěl odejít, a tak dodatečně až po roce...
Jenom mi nešlo do hlavy proč se loučil s Nikem, protože ani Nik už nežil, také zemřel. Nevěděl o tom, že Nik zemřel. Psí a lidská duše se v nebi nepotkají, neví o sobě?
Bylo ráno, pátek třináctého a já jsem byla k smrti unavena, jak jsem se snažila celou noc zachranˇovat nejenom Nika, ale i psíka.
"Nik zemřel, Rambousku. Jeden rok a tři měsíce po tvoji smrti zemřel i Nik, už tady se mnou není."
1.9.2009
Rambo, náš neohrožený hlídač. Naše láska.
