"Lepší je být holka na štípnutí,

než na chcípnutí," šeptávala mi babička do ucha, když mi potajmu strkala na talíř další knedlík. Nebo mě schovávala, abych si mohla v klidu sníst buchtu. Buchty ani koláče jsem jíst nesměla. Také cukrovinky jsem měla zakázány.  

Máma byla jako policajt. Oči měla všude, ale jakmile mě poslala k babičce na prázdniny, tam jsem si užívala volnosti a sytosti. Horší bylo, když jsem se po prázdninách vrátila domů a musela jsem se postavit na váhu. Mámě se protáčely panenky, ale mě to bylo docela lhostejné. Kilo sem, kilo tam. Byla jsem dítě a kila mi nevadila, ale ten cirkus, který máma ztropila, Stála jsem s hlavou sklopenou a z očí mi padaly slzy jako hráchy. 

Máma neměla babičku, tátovu mámu, ráda. Babička totiž odmítala mámu poslouchat a ignorovala její příkazy a rozkazy, co smím jíst a co nesmím. Babička byla přesvědčena, že se ve svém domě může svobodně rozhodovat, a tak mi ke svačině nestrkala mrkev, jak měla přikázáno, ale upečené štrůdle. Knedlíků mi nandala kolik jsem chtěla, a mě jídlo chutnalo, pohybovala jsem se venku a vyhládla jsem.

"Umoříte dítě hlady," vyčítávala mým rodičům, když jsem po páté hodině večerní nesměla už nic sníst. Táta mlčky kroutil hlavou a odmítal se míchat mezi svoji mámu a manželku. Válka mezi snachou a tchyní a já jsem rostla do babiččiny "krásy". Vysoká a oplácaná.

"Jsi celá do jejich rodu," vzdychávala často máma. Mrzelo mě to, ale nemělo cenu ji něco vysvětlovat. Naučila jsem se mlčet po tátovi, máma byla hodný člověk, velice cílevědomý a po svém okolí vyžadovala nejenom inteligenci, ale i krásu. Moje máma byla učitelka, a to nejenom ve škole, ale "otěže" pevně držela i doma. Snad proto se táta věnoval kariéře a často zůstával v práci a nebo odjížděl na pracovní cesty.

Máma byla učitelka a byla dost inteligentní na to, aby pochopila, že jsem se schválně nenaprogramovala, abych vypadala jako její tchýně. Na druhou stranu dneska malinko chápu, jak se asi cítila. Kdykoliv se podívala na dceru, viděla svoji tchýni, se kterou si do oka nepadly. Tenkrát bych ji tak ráda vyhověla, ale pomoci jsem ji nemohla, ji ani sobě.  Nebylo v mých silách změnit svoji podobu a vypadat jako moje mladší ségra, která byla štíhlounká blondýnka . Odmalička byla opěvovaná a obdivovaná. Byla krásna a ještě ke všemu jí všechno šlo, ve škole, ve sportu, v umění. Ona jediná pokračovala ve studiu na vysoké...

Já jsem skončila s průmyslovkou a rozhodla jsem se vdát. Věděla jsem, že se svým "sloním" vzhledem, bude můj počet nápadníků omezen, a myšlenka na vdavky mě nelekala. Spíše mě lekalo, že se nenajde nikdo, kdo by si mě vzal a mámu zklamu. Máma mě na výběr kluků připravovala asi už od patnácti let. I ona se bála, abych neudělala chybu a nezamilovala se do někoho, kdo mi ublíží. Zárovenˇ měla obavy, abych nezůstala na ocet, protože "tenkrát" v minulém století by to byla ostuda, nevdát se. Máma mi radila, jak si vybrat kluka a nespálit se. Největší důraz kladla na to, aby on byl vyšší, než jsem já a těžší než jsem já. Jen tehdy budu vypadat menší a štíhlejší a asi i pro okolí přijatelnější.

Mirek byl spolužák z průmyslovky, byl vysoký a těžkopádný, byli jsme dva, kteří neustále zůstávali pozadu. Seznámili jsme se v době, kdy asi 90 procent lidí byla ne štíhlá, ale na dnešní poměry, přímo hubená. Většina domů neměla výtah a všude se běhalo po svých. Pračka nebyla automatická, takže se prádlo poctivě máchalo ve vaně a ne jednou, nejméně dvakrát, než se nechalo pověsit. Bylo to v době, kdy se koberce tahaly v zimě na sníh a nebo se klepaly na klepadle. Děti běhaly venku a hrály míčové hry, každý kolem mne byl hubený, i táta byl vysoký a hubený. To jenom babička byla z jiného těsta. A já jsem byla po ni.

Moje sebevědomí bylo v té době asi na nule, a Mirek byl jediný vážný kandidát, který byl ochoten si mě vzít. Splnˇoval všechna kritéria, která jsme s mámou pro kluka, kterého si jednou vezmu, měly. 

Měla jsem Mirka ráda, byl spolehlivý a rozumný kamarád a důležité bylo, že ho měla ráda i máma. Naše chození bylo trochu jednotvárné a možná kapku nudné, ale byla jsem Mirkovi vděčná za ten klid, který konečně u nás v rodině zavládl. S mámou jsem se skamarádila, povídaly jsme si a chystaly svatbu... Po svatbě dvě děti a máma jenom zářila, kdykoliv jsme přijeli a nebo ona přijela k nám...

Až po patnácti letech našeho spokojeného manželství začalo Mirkovi vadit, že má kila navíc. Ona také byla trošinku jiná doba. Cvalíků přibylo a začalo se nějak víc mluvit o tom, že lidé by si měli váhu hlídat. Už byly automatické pračky, daleko více aut a lidé se zajímali o shazování nadbytečných kil. Mirek o tom také doma hodně mluvil. V práci sedí a měl se sebou něco dělat. Souhlasila jsem s ním, pokud chce cvičit, je to pouze na něm. Já sama jsem byla zaměstnaná až až. Děti už byly starší a já jsem dodělávala státnice. 

Mirek chodil několikrát v týdnu cvičit a já jsem upravení svých proporcí odložila až budu mít po státnicích a bude trochu času. Slíbila jsem mu, že také začnu s cvičením a nějaká kila shodím. Nestačila jsem se divit, jaké divy udělalo cvičení s Mirkem. Z mého cvaldy se stal vysoký a štíhlý chlap. Krásnej chlap, do kterého jsem se prvně zamilovala až po patnácti letech. Chovala jsem se jako zamilovaný šílenec, sex jsem s ním chtěla i několikrát denně...Ještě před rokem jsem měla různé výmluvy, mnoho učení, sousta práce a najednou... všechno bylo jinak. Dříve jsem se pod peřinou shovávala já a přála jsem si, aby mě nenašel. Zničeho nic se situace obrátila, Mirek přede mnou, jako před sexuchtivkou, utíkal.

Není přece normální, aby se chlap vyhýbal sexu...

"Ty někoho máš?" napadlo mě...

Měl, když jsem si myslela, že náš vztah se za poslední rok zlepšil, že se daleko více milujeme, než před patnácti lety, Mirek to tak necítil. Láska, která mezi námi byla před patnácti lety vyprchala, řekl mi. Zjistila jsem, že lidé se nemilují ve stejných chvílích, brala jsem si kamaráda a zamilovala jsem se až po patnácti letech. On byl zamilován před patnácti lety a nyní ke mně nic necítí.

To byla krutá slova, krutá skutečnost, když si sbalil věci a odešel od nás. Měla jsem chutˇ v depresích skočit do postele a už z ní nikdy nevylézt. Otevřít nejméně deset bonbonier a všechny najednou sežrat a nebo otevřít okno...

Ale ne, neudělala jsem nic z toho. Napsala jsem si básničku, pamatuji si ten krásný slunný den, ale ve mne pršelo, a proto jsem si napsala:

"Už od rána pláče nebe

těžké, chladné kapky z něho padají,

vzpomněla jsem si na tebe

a z mých očí slzy stékají."

Možná, že jsem tento verš někdy někde četla a tím, jak jsem trpěla, připadalo mi, že si píši vlastní slova, vlastní bolest.

Pořvala jsem si několik dní a nocí, tak aby to děti neviděly, byly už pubertˇáci. Nebo jsem si myslela, že o mých slzách nikdo neví.

"Mirek odešel?" podivila se máma. Chtěla jsem si postěžovat mamince. Potřebovala jsem, aby mě někdo potěšil a obejmul... "Víš, že si za to můžeš sama?" zeptala se mě docela krutě. "Mirek stárnul do krásy, ale ty jsi se sebou uplně přestala něco dělat. Po dětech jsi naopak přibrala..." zkritizovala mě moje milá maminka.

"Děti, škola, práce..." vzlykla jsem těžce, ale nezáleželo na tom, jestli mě moje máma a nebo vůbec někdo chápe.

"Už jsi skončila se školou, koukej se postavit na nohy, dieta a pohyb..." Žádné chlácholení a pohlazení se nekonalo.

Postavila jsem se na nohy, jak mi máma poradila a od té doby stojím na svých nohách. Nebýt vdaná už není v dnešní době žádná hanba a nemusím se bát, že mě někdo opět zradí.