Nerada píšu o politice, protože je intrikářská, prolhaná a neseriozní. Raději píšu o lásce která je často intrikářská, prolhaná a někdy smrtelná!
Je tomu už 45 let, když jsem byla o letních prázdninách na brigádě. Pracovala jsem v kanceláři s kolegyni, která byla opakem krásy. Vím, že bych to neměla říkat, protože na každém se najde něco krásného. Viděla jsem ji svýma mladýma očima: malá, neskutečně hubená a vrásčitá, jako stařena.. Přitom jí určitě nebylo ještě ani čtyřicet, protože měla dvě děti, kterým bylo kolem desetí let. .
Také měla manžela. Manžela bych asi měla napsat s velkým "M". V jeho přítomnosti zapomínaly ženské dýchat. Vysoký, štíhlý, tmavovlasý, jedním slovem: nádherný chlap.
"Jsi překvapená? Je krásnej, vidˇ?," zeptala se mě zpříma. Měla jsem ji svým způsobem ráda a nechtěla jsem ji ranit. Nemohla jsem se jí zeptat:
"Proč si vzal někoho tak ošklivýho, jako jsi ty?"
"Něco ti povím," řekla mi a já jsem si myslela, že se dozvím návod, jak "balit" takový nádherný mužský, jakým byl ten její. Zmýlila jsem se, nic takového mi vyprávět nechtěla.
"Znám ho od dětství, holky za ním vždycky šílely," zaslechla jsem v jejím hlase hořkost a pohrdáni (?) nebo jsem se zmýlila?
"On chodil s krásnou holkou z vedlejší ulice a vypadalo to, jako hotová věc. Každý si myslel, že ti dva se jednou veznou. Každý si to myslel a oni se zatím po několika letech rozešli. Překvapením bylo, když ihned po rozchodu s ní, začal randit se mnou. Brali jsme se po půl roce, chvátal a já jsem byla štˇastná."
"Proč se ti dva rozešli?" chtěla jsem vědět proč velké lásky končí rozchodem.
"Také jsem se zeptala a dodnes toho lituju," povzdechla si. "On mi řekl, že si ji nikdy vzít nechtělt. Prý byla moc krásná a kluci nenechají krásný holky napokoji. Jednou by si našla milence a on by místo krásný holky měl pouze "krásný" parohy."
"On ti vlastně řekl, že..."
"...si mě vzal, protože nejsem hezká," dopovoděla moje kolegyně. Neřekla: ošklivá, řekla: nejsem hezká. Muselo jí to moc bolet.
"Tak koho miloval? Tebe nebo tu krásnou holku?", nevzdávala jsem se. Stále jsem v tomto zapeklitém vztahu hledala: lásku.
"On nemiloval ani jednu z nás," řekla rozhodně a ihned dodala, jako by se bála, že se rozmyslí.
"Mám milence,"
Zděsila jsem se:
"To je přesně ten důvod, proč se s tou krásnou holkou rozešel. To, co nechtěl, má: "krásný" parohy."
"Neunikl tomu, manžílek," zasmála se (pomstychtivě?). Nebyla štˇastna, i když se o to snažila. "Víš, kdo je můj milenec?" zeptala se hrdě.
Příběh ještě neskončil, ale nemohla čekat, že budu hádat. Neznala jsem nikoho z jejího okolí.
"Jeho bratr."
"Cí bratr?" nemohla jsem to pobrat.
"Manželovo bratr. Nikomu nic neříkej. Příbuzenstvo by nás pochovalo."
Neboj, komu bych co říkala? Naštěstí nikoho neznám, tolik drama, komplikaci a nebezpečí.
"Už několik let jsem do něj zamilovaná. A on do mě," vydechla rychle. Ujištˇovala se, že to není jenom jednostranný vztah? "Vdala jsem se za špatného bratra. Sice za toho hezčího, ale za špatného." chtěla ukončit náš hovor.
"Co s tím chceš udělat?" myslela jsem, že to klubíčko ponížení, lhaní a nepravd by měla rozmotat.
"Nic, vůbec nic. Jsem štˇastná, že jsem našla někoho, kdo mě miluje. Jsem štˇtastná, že jsem našla někoho, koho můžu milovat."
Konec. Už jsme se o tom více nebavily a po brigádě jsem zmizela z kanceláře.
Tenkrát jsem ji nerozuměla. Muselo uplynout spoustu času, než jsem pochopila, že si někdy na prsou hřejeme lásku, která se mění v ne-lasku. A najednou na nás vykoukne: HAD. Ta nejjedovatější, nejnebezpečnějsí zmije
-----------------------------------------------------------------------------------
Cas letí! Nikdy jsem o tvém příběhu nikomu neřekla, moje ex-kolegynˇko. Snad už ti to dneska neublíží. Po několika letech jsem tě potkala ve městě. Měla jsi černé šaty a řekla jsi mi, že ti zemřel manžel. Měla jsi kolem sebe několik černě oděných žen. Otázka proč zemřel, by nebyla vhodná. ------------------------------------------------------------------------------
Nerada píšu o politice, ráda píšu o lásce, která je někdy tak intrikářská, prolhaná a občas smrtelná.
